Tohle taky nedělejte!
Dávám si veliký pozor, abych cyklistu
předjížděl ohleduplně. Dostatečně zpomalím, přejedu co možná nejvíce do
protisměru a akceleruji pozvolna bez zbytečného hluku. Často jsem ochoten za
zmírajícím cyklistou jet i značnou vzdálenost až do míst, kde se dá bezpečně
předjet a to i tehdy, kdy se za mnou se tvoří kolona aut. Celou proceduru lze i
několikrát opakovat. Ovšem jenom do té doby, než mne vykutálený cyklista
čtyřikrát po sobě předjede na semaforu zprava, poté se vlní v křižovatce s
pohledem upřeným dolů ve snaze nasadit si klipsny. Takový člověk už těžko může
očekávat nějaký ohled ode mne, samotného aktivního cyklisty, natož potom od
dravých pilotů širokých limuzín či žlučovitých staříků v klobouku.
Nebo jinak. Jedu někde mezi poli a na
výletě rodinka. Silnice první třídy. Tata nastoupil, utrhl se a opájen rychlostí
ujíždí zbytku rodiny. Mívá náskok půl kilometru. Mamce to tak nejde. Kolo dostala
na Vánoce, moc na něm neumí. Spíše kličkuje než aby jela rovně. Fyzička malá,
takže jsou nutné časté zastávky, vždy spojené s nepříliš brilantním a dosti
nejistým seskokem a nástupem na bicykl. A oba jsou úplně vykradení, protože na tu
silnici, kde jedu nejen já, vrchol tolerance, ale i turecké kamiony, autobusy a sem tam
bagr, vezmou taky svoje děcka. Malí pacholci závodí, nedívají se moc ani nalevo ani
napravo a vždy je to jen otázka času, kdy je někdo sejme. A stačí i pořádný poryv
větru od protijedoucího tiráku.
Nebo jinak. Jedu v pátek večer na LOB.
Projíždím dědinou. Zrovna zavírají hospodu. Rozjaření sousedi berou svoje o
kandelábr opřené plečky, bujaře nasedají a vyráží. Pochopitelně bez světel a
středem silnice. Jsou vidět asi tak ze tří metrů, což je méně nežli brzdná
dráha mého auta. Budou mít pokaždé ono příslovečné opilecké štěstí?
Oprávněn, najedu během pracovního
týdne určité množství kilometrů na kole. Ty si potom počítám do tréninkového
deníčku. Na kole jezdím ve městech, po dědinách i širým krajem. Všude potkávám
auta a s tvrzením o právu, se domnívat, že valná většina řidičů jedoucích po
silnici jsou neurvalí, sobečtí kreténi bez ohledů k ostatním účastníkům
silničního provozu, se mohu více než ztotožnit.
Dávám si pozor, aby mě auta
předjížděly jak mají. Tedy s odstupem a tam kde je místo. Řeším to jednoduše
tím, že nejedu úplně krajnicí a nevymetám všechny díry, nýbrž pěkně alespoň
metr od čáry. I víc. Řidič mě potom nemůže předjet, aniž by vybočil do
protisměru a to ho přinutí zpomalit a počkat si na přehledné místo. Někdy ho to
také nutí zběsile troubit a živě gestikulovat namísto, aby se plně věnoval
řízení. Takového řidiče lze eventuelně při předjíždění zdravit čtverácky
zdviženým prostředníčkem. Na traktor přeci taky netroubí, že ano. Jistá rizika
sebou tato praxe přináší. Prst nemůžeme ukazovat každému, někdo by mohl i
zastavit a navíc se najdou i prostoroví spořivci, kteří si místo v tom našem pruhu
prostě udělají. Na ty je dobré nosit po kapsách trochu kamení. Nejlepší je
makadam. Mile potěší jejich přestávka v hospodě po cestě. To je banán do výfuku.
Jedná se však o metody do jisté míry diskundabilní.
Nebo jinak. Po silnici první třídy
raději nejezdím. Vždy se dají najít malé okresní silničky, kde provoz řídne až
mizí. A navíc máte přeci kola horská. Krom toho nevynucuji si úplně nutně
přednost všude tam, kde ji mám mít. Já zpomalím a zastavím lépe než auto
snažící se odbočit vlevo, za nímž už se pomalu formuje fronta. Já pustím auto z
vedlejší silnice, protože vím, že mě stejně za chvíli bude předjíždět. Taky
počítám s tím, že pro mnoho lidí prostě nejsem subjekt hodný přednosti v jízdě.
Nelze pozitivně hodnotit úplně všechny jejich charakterové vlastnosti, ovšem vždy
mají vůz tvrdší než moje kosti. Na semaforech čekám jako každý jiný ve frontě.
Nebo jinak. Zdržím li se, čistě
náhodou, "U vesla" a trénink se protáhne do setmění, mám v kapsách
nastrkané blikačky. Dozadu dám jednu červenou. Ne za dres, ne na přilbu. Tam není
vidět. Pěkně na sedlovku. Další červenou si zastrčím z boku do levé boty. Ta je
nejlepší. Bliká a při šlapání se ještě hýbe. To už vypadá spíš na silniční
frézu, než na bikera a je dobré zpomalit hodně. Na řídítkách mám bílou. Ta je k
ničemu. Tedy proto, že není moc vidět, nikoliv proto, že by nebyla nutná. Zatáčí
li auto vlevo nebo předjíždí li, vezme řidič zavděk informací, že v protisměru
jede cyklista. Dejte si tam taky červenou blikačku. Blikačky jsou malé, lehké a
stojí dozajista méně, než kolik by jste byli ochotní za daných okolností zaplatit
za svůj život.
Příště: Ani tohle by jste neměli
dělat
