Tereza Rauturier: Těším se na aktivnější začlenění do Českého orienťáku
Terko, nedávno byl zveřejněn Tvůj přestup do klubu Slavia Liberec. Jaká cesta Tě sem zavedla a proč zrovna do Liberce?
Po mém návratu do Česka a přestěhování do Liberce pro mě bylo přirozené začít běhat za klub ve městě, kde skutečně žiji, a mohu tak být naplno součástí oddílu. Na loňském MČR družstev jsem si tak užila poslední společný „tanec“ v dresu SK Severka Šumperk. Bylo to krásných a úspěšných osm sezón, na které nikdy nezapomenu. Ale přišel čas otočit list a začít psát novou kapitolu, tentokrát už v barvách Slavia Liberec Orienteering, klubu města, které je mým aktuálním domovem. No a proč zrovna Liberec? Za mne je to ideální město, které nabízí nejen skvělé tréninkové podmínky s dostupností kvalitních orienťáckých terénů.
Jak se na působení v novém klubu těšíš? Využíváš i nějakých společných tréninků?
Ano, poslední týdny, poté, co jsem doléčila zranění, už jsem se začala pravidelně přidávat na klubové tréninky k početné a průměrově mladší skupině, která ale čiší entusiasmem. Moc si užívám tu možnost odběhat nějaké tréninky ve společnosti. Zároveň už mám samozřejmě i oddílový dres a overal, které jsem již párkrát využila, takže se už cítím jako právoplatný člen a těším se na první závodní zážitky k novém.
Jak jsi hned na začátku zmínila, v Liberci a jeho okolí jsou skvělé podmínky na trénování. Vidíš to jako výhodu pro přípravu na tuto sezónu?
Určitě i to je jeden z velkých důvodů, proč jsme se s mým mužem Maxem rozhodli přestěhovat právě do Liberce. Obecně tu jsou opravdu dobré podmínky pro trénink na pravidelné bázi a už to je rozhodně velké plus to rutinního tréninkového základu. Co se týče specificky této sezóny, Jizerky jsou rozhodně velmi relevantní pro domácí světový pohár, který se bude konat ve Vyšším Brodě. Upřímně, toto kritérium jsem zase až tak specificky nezohledňovala, ale je to rozhodně příjemné pozitivum směrem k přípravě na svěťák.
Vloni na podzim jste s Tomášem Křivdou také absolvovali vojenský výcvik a nyní působíš v Dukle jako profesionální sportovec. Jak na přípravu vzpomínáš?
Kurz základní vojenské přípravy byl velmi zajímavá zkušenost, která mi zase rozšířila obzory ve vícero směrech, a jsem vděčná, že se mi tato příležitost stát se oficiálně profi sportovcem vůbec naskytla. Výcvik byl hodně intenzivní, dozvěděla a zkusila jsem si při něm spoustu nových věcí. Z pohledu vrcholového sportovce ale pro mě byl v mnoha ohledech lehce na škodu, hlavně kvůli nedostatku prostoru pro vlastní trénink v týdnu a obecně celkové regeneraci s deficitem spánku a kvalitní stravy. Do toho se přidala častá chůze permanentně v pohorkách s vyšší zátěží, někdy i extra vyšší, když jsem pomáhala ostatním z čety. A přestože jsem se necítila nějak ztrhaná, jen jsem měla třeba pocit, že mám „kamenné“ trapézy, na mém těle se to promítlo. Po výcviku jsem se postupně chtěla zkusit dostat zpět do systematického tréninku, ale po pár dnech toho bylo na mé koleno holt moc. Bohužel se z toho vyklubal zánět, který se mne držel a omezoval zhruba další dva měsíce.
To jsi zaplatila celkem velkou daň. Jsem ráda, že už jsi zpět v tréninku a přípravě na novou sezónu. Jak se Ti působením v Dukle změnily možnosti tréninku?
Pod hlavičkou Dukly už jsem v podstatě poslední čtyři roky, takže největší změnou aktuálně z pozice vojáka z povolání je především vyšší finanční zabezpečení spolu s pár většími administrativními a dalšími povinnostmi. Zároveň teď už nemám moc možností pobývat dlouhodobě v zahraničí. Nicméně aktuálně jsem opravdu ráda zpátky v ČR a těším se na opět aktivnější začlenění do Českého orienťáku v průběhu sezóny.
Jaké máš do letošní sezóny cíle?
Vydržet zdravá a v dobré systematické přípravě po celou sezónu a zkusit zároveň dobře vyladit na ty nejvyšší vrcholy, kterými pro mě jsou sprintové mistrovství světa v Itálii, domácí kolo světového poháru ve Vyšším Brodě a pak i ME v Litvě. Aktuálně jsem bohužel s objemovou přípravou lehce pozadu kvůli prvnímu ujetému vlaku z důvodu vojny a následně i tomu zmiňovanému zánětu v koleni. Jsem ale ráda, že navzdory běžeckému omezení se mi vlastně celý leden povedlo udržet bez jiné nemoci a ve větším objemu z jiných aktivit (běžky, kolo, plávání, posilování) jsem tedy zvládla natrénovat kvalitní hodinový objem. I z toho důvodu teď nemám zase tak špatný pocit, že bych byla výkonnostně nějak velmi pozadu. Každopádně nic nechci uspěchat a hezky postupnými kroky a zajetými zkušenosti to zkusit vyladit, jak nejlépe to půjde a cítit se na startovní čáře všech vrcholných akcí, že jsem konkurenceschopná. Věřím, že se i nějaké pěkné výkony povedou (úsměv).
