Jak se rodil pardubický úspěch na Tiomile
Pojďme se podívat, jak se úspěch zrodil a jak celý závod vnímali sami účastníci. „Tiomilu jsem ještě nikdy neběžel, takže jsem moc nevěděl jakou obtížnost čekat. Týden před závodem jsme ale měli trénink poblíž lesa, ve kterém se závod běžel, takže jsme věděli, že mapově to bude jednodušší,“ říkal Ondra Lučan, první úsek pardubické štafety, který jako jediný z celé štafety stál na startu tohoto závodu poprvé.
„Švédské terény mi celkově přijdou obtížnější, a to jak z mapařského, tak i běžeckého hlediska. Terén Tiomily byl ale spíše „český“ než typicky švédský – bylo tam hodně cest a kamenů, což mi jako běžci z Pardubického kraje velmi vyhovovalo,“ pochvaloval si finišmen Matěj Kadaně, který vloni startoval jak v dorostenecké štafetě, tak i v týmu dospělých. „Největší rozdíl oproti loňsku byl v tom, že letos jsme měli i velkou šanci na nějaký úspěch. Většinou mi švédské terény přijdou náročné v tom, že se běhá hlavně rovně, a to i přes tvary, které bych doma oběhla. Tento terén ale trochu připomínal Toulovcovy Maštale, tedy se dalo i obíhat po cestách, a to mi vyhovovalo,“ usmívala se v cíli Hana Fenclová, která na třetím úseku dotáhla štafetu do vedení.
Jaká byla očekávání týmu? „Věděli jsme, že jsme postavili tým, který má naději na dobrý výsledek, ale na druhou stranu jsme počítali s velkou konkurencí severských týmů,“ hodnotí Matěj. „Říkali jsme si, že pokud se to dobře sejde, top 10 bude reálné,“ doplňuje Monika Munzarová, druhý úsek štafety. „Švédské terény se mi dost líbí, nejraději mám, pokud tam jsou plošinky, bažiny nebo hodně záchytných bodů. V závodě si myslím, že byl terén, kde bylo od všeho trochu, a navíc v mapě bylo dost cest, které výrazně zjednodušovaly a zrychlovaly postupy,“ dodává.
Jak závod probíhal z pohledu jednotlivých úseků
„První úsek byl skvělý jako vždy (úsměv), jen jsem udělal chybu hned na první kontrolu, kde jsem naběhl na jinou farstu a to mi sebralo tak půl minutky,“ přibližuje Ondra Lučan. „Na další kontrole jsem ale čelo znovu dohnal. Bohužel po další chybičce na třetí kontrolu mi čelo závodu trochu uteklo, a pak už moc nešlo poznat, na jaké pozici jsem. Když jsme se ale vraceli zpátky do centra, udělal jsem směrovou chybu, která nás pravděpodobně stála vedení po mém úseku.“
Ondra nakonec předával Monice Munzarové na 5. místě. „Když jsem vybíhala, věděla jsem, že přede mnou jsou samé holky a moje ztráta na čelo byla necelá minuta. Proto jsem věřila, že se na ně dotáhnu. Ale spolu se mnou vyběhla i dvojice kluků z jedné štafety. Problém byl, že běželi velmi rychle a pomáhali si. Snažila jsem se jich udržet. Na druhé kontrole jsme doběhli vedoucí štafety. S klukama jsem běžela až do čtvrté kontroly, ale na delším postupu na pátou kontrolu mi začali utíkat. Bylo velké teplo a musela jsem zvolnit. Kluky jsem viděla, ještě když odbíhali od kontroly, ale pak jsem šla sama. V druhé půlce mě předběhl jeden velký rychlý kluk, ale jinak nikdo. Na doběhu jsem jen slyšela, že mě hlasatel fandil a hlásil, že jsem třetí. To mě hnalo dopředu, abych co nejrychleji předala třetímu úseku.“
Ten běžela Hana Fenclová, které se nakonec povedlo vytáhnout štafetu na první místo. „Na svůj úsek jsem vybíhala s nějakou ztrátou na skupinu přede mnou, takže jsem je ani neviděla. Někde okolo třetí kontroly se kolem mě začaly objevovat další holky, které se mě víceméně držely. Na cestách jsem jim ale výrazně utíkala, a když některá šla rovně, už jsem ji pak ani neviděla. Od začátku jsem věděla, že to musím obíhat výhradně po cestách. Na celé trase jsem neudělala žádnou chybu – pokud nepočítám, že jsem třeba obíhala dvoumetrový kámen z druhé strany(úsměv). Těch deset vteřin bych ale asi někde našla, ale myslím si, že každý by tam ještě pár vteřin našel. Když mi v cíli řekli, že jsem první, byla jsem extrémně překvapená, protože jsem to vůbec nečekala. Rozhodně jsem si ale nestěžovala…“
Na poslední úsek vyběhl Matěj Kadaně, který před sebou měl nelehký úkol. „Vybíhal jsem s velkým stresem a obavami z čela závodu. Bylo to prakticky poprvé, co jsem na štafetách vybíhal na prvním místě. Už na první kontrolu jsem udělal chybu, takže náskok byl smazán hned na začátku závodu. Fina jsem znovu uviděl až ve druhé polovině závodu, kdy byl maximálně 10 sekund přede mnou. Měl ale zřejmě velmi dobrou fyzičku, protože při dlouhém postupu po cestě na předposlední kontrolu jsem ho nedokázal doběhnout. Na předsběrce zapadl po pás do bažiny, zatímco já jen po kolena. Když jsem se ale vyřítil do cílové rovinky, viděl jsem, jak už běží se svým týmem a slaví. To mě hodně mrzelo, protože jsem si šetřil síly na těsný finiš a myslím si, že bych ho v cíli dokázal porazit. Celému týmu se za to omlouvám a mrzí mě, že jsem nás připravil o první místo,“ litoval Matěj uniklé šance na vítězství. Ale výsledek je i tak skvělý a členové štafety ho hodnotí vysoko.
„Je to neuvěřitelný. Věděla jsem, že máme silnou štafetu a že máme šanci, ale pořád nemůžu uvěřit, že jsme skoro vyhráli jedny z největších švédských závodů. Určitě je to jeden z mých největších úspěchů a ještě raději jsem, že jsme to dokázali s partou kamarádů, se kterými jsem trénovala a znala je už od mala,“ říká Monika. „Mám obrovskou radost, že se nám to tak povedlo a trochu jsme se zviditelnili,“ doplňuje Hanka.
A stejně to vidí i hlavní trenér oddílu OK Lokomotiva Pardubice Tomáš Udržal. „Jsou prostě skvělí. Nesoustředili jsme se primárně na výsledek štafet, do Švédska jezdíme za poznáváním terénů, kultury i za dobrým jídlem a saunou,“ usmívá se. „Ale vyšlo to parádně.“
Foto: Lindblom, Tomáš Udržal
