Jaroslav Havlík 90: Orienťák je pro mě taková hra
Jardo, přeji hodně štěstí a zdraví k významnému jubileu, které oslavíš 12. listopadu. Jak se ho chystáš oslavit?
Moc děkuju. Co se týče oslavy, myslím, že přijde pár gratulantů, a oslavě nechávám volný průběh. Nic předem neplánuji, v mém věku už se mi do ničeho takového nechce.
Vypadáš pořád perfektně. Jak se udržuješ v kondici?
Jak se udržuju v kondici? Pojď, to ti ukážu… vede mě druhým pokojem a otevírá dveře do zahrady: tohle je moje posilovna. Tady každý den pracuju, ryju, okopávám, nosím kýble s vodou, abych si udržel svaly. To je dobrá posilovna, a ještě k tomu zadarmo. Ale v mém věku je potřeba už i víc regenerace. Dřív jsem běhal každý den, to už teď nemůžu, spíš chodím tak obden. Většinou závodím o víkendu, v pondělí jdu do sauny, v úterý a ve čtvrtek jdu běhat, v pátek si dávám volno před víkendem, nebo v létě, když jsou třídenní, už zase závodím.
To máš dobře rozmyšlené. Na jaké závody se chystáš teď o víkendu?
Pojedu na Kaňk, to je poslední závod sezóny. A pak si dám zase, jako tradičně, Benátky. Už se na ně začínám chystat (přináší mi ke stolku sprintovou mapu italských Benátek). Chci se na to trochu připravit. Ale nejstarší kategorie tam jsou pětasedmdesátky.
Závodit s pětasedmdesátiletými je asi docela těžké, co?
No, docela jo. Hlavně mají na mě dlouhé tratě. Ale mně nevadí, že nebudu první. Pro mě je orienťák zábava, moje osobní hra. Buď najdu všechny kontroly a řeknu si po závodě: „Jo, dneska mi to šlo, jsem spokojený.“ Nebo: „Já jsem blbec, proč jsem tady udělal takovou chybu?“ Tady v Česku já soupeře nemám, vždycky vyhraju. A když jdu pětasedmdesátky, nemůžu se s nimi rovnat.
Ve Švédsku nebo ve Finsku bys měl soupeřů asi víc i v této kategorii…
To asi jo. Na mistrovství světa jich je z těchto států nejvíc, ale stejně jdou ty počty v těchto kategoriích už rapidně dolu. V pětasedmdesátkách nás bývalo tak tři až čtyři sta, někdy se závodilo i ve čtyřech rozbězích. A letos v Polsku nás v devadesátkách bylo už jen šestnáct.
A taky jsi tam vyhrál tři medaile…
Ano, počkej, přinesu ti je ukázat. A tady jsem si ještě vytvořil pomocí AI pamětní list (ukazuje mi medaile a dva listy s fotkami, výsledky a informacemi o WMOC v Polsku). S tou AI toho teď jde udělat hodně. Tady jsem třeba připravil takovou pozvánku na sprint a štafety, které jsme pořádali. Ukázal jsem to Honzovi Mrázkovi a nakonec to použil.
Moc hezké… A jak se ti vlastně v Polsku líbilo?
No, moc ne. Překvapilo mě, že pro devadesátky dělali tak krátké tratě. Nesmíš tam pak udělat ani chybičku, jinak nevyhraješ.
Takže na longu jsi chybičku udělal, když jsi byl „až“ druhý?
Ano. Byly tam dvě kontroly v lajně, doběhl jsem na druhou a říkám si: „Ježišmarjá, musím pět set metrů zpátky na jedničku.“ Ztratil jsem snad deset minut a asi o čtyři prohrál. To je ta moje hlava, já to vždycky někde zblbnu.
A co tě vlastně baví víc, delší tratě v lese, nebo sprinty?
Víc chyb dělám určitě v lese. Na sprintech je to pro mě jednodušší. Tam si jen hlídám, kde zahnout, nedá se toho tolik zkazit. Zato v lese to většinou zkazím, když nejsem v souběhu s mapou. Jakmile tam je něco jinak, než jsem si představoval, hrozně mě to rozhodí. Jeden závod se mi povede, další zkazím.
Letos jsi odběhal snad všechny veteraniády, je to tak?
Teď jsem posílal Honzovi Mrázkovi výsledky z letošní sezóny a mám to v živé paměti. Jsem mistr ve sprintu, na krátké trati, na dlouhé trati a v nočním. V lyžařském mám dvě druhá místa. Jsem třetí v českém lyžařském žebříčku a první v žebříčku v osmdesátkách. Ale jinak musím říct – a už jsem to i říkal veřejně, že se mi nelíbí slovo „veteraniáda“. Ve všech sportech se tomu říká tak vznešeně „masters“ a u nás to je veteraniáda. Říkejte pak nějaké pětatřicetileté závodnici podobně, jako se říká starému autu (úsměv).
No, třeba se tvým návrhem začnou zabývat a změní se to… Kterého svého výsledku si dlouhodobě vážíš nejvíc?
Každý výsledek na mistrovství světa je dobrý. Ale tam bývám taky nervózní, vlastně ani nevím proč, asi to je tou atmosférou, která tam je. Kvůli tomu jsem už párkrát ztratil jistou medaili. Třeba na sprintu na Novém Zélandu (WMOC v roce 2017, pozn. red.) hlasatel na průběhu hlásil: „Neuvěřitelné, Havlík běží o dvě minuty rychleji než zatím nejlepší čas.“ No, a pak jsem před cílem měl ještě dvě kontroly. Jedna byla zamalovaná v barácích, druhá byla jasně vidět. Odskočil jsem si jenom na tu jednu a tu druhou v těch barácích jsem neviděl. Doběhl jsem do cíle s tím, že jsem vyhrál. A oni mi řekli, že mi jedna chybí. Takže mě diskvalifikovali. Kamarád Peo Bengtsson mi pak koupil flašku vína, protože díky tomu vyhrál (úsměv).
Když trochu zabrousíme do historie, před orientačním během ses věnoval hlavně lezení, byl jsi i v reprezentaci. Jakého výkonu nebo úspěchu si nejvíc vážíš tam?
V lezení toho po mně zůstalo daleko víc (s úsměvem se otáčí k fotkám na stěně, na kterých jsou víceméně buď skály, nebo hory). V Prachovských skalách mám asi osmdesát prvovýstupů, možná i víc. A dodnes mě těší, když někdo říká, že leze jen Havlíkovy cesty. Nejvíc si vážím tady toho Obelisku (ukazuje fotku v knížce), a pak třeba Prachovské jehly, tu jsem udělal západní cestou. V zahraničí si vážím třeba tady té Bonattiho cesty na Grand Capucin, to je hodně těžká cesta v masivu Mont Blancu.
Proč jsi tehdy s lezením přestal a začal s orienťákem?
Nějak to přišlo, bylo mi něco přes třicet a jednak jsem si říkal, že jsem na to už docela starý, ale taky se mi při lezení zabilo několik kamarádů, včetně pár z těch, kteří byli součástí expedice v Peru. Chvíli jsem dělal obojí současně. Tehdy se orienťák ještě běhal po dvojicích. S Vaškem Zakouřilem, to byl můj dlouholetý parťák, jsme většinou vyrazili dopoledne na orienťák a odpoledne šli lézt do skal.
Máš rád skalnaté terény i při orienťáku?
No, já v těch skalách vyrostl a byl v nich pořád. Moc rád jsem stavěl tratě ve skalách, třeba během těch pětidenních jsem většinou stavěl tu nejtěžší etapu. Stavěl jsem i světové poháry a vždycky mě těšilo, když si závodníci ze severských zemí tratě chválili. Nechci se chlubit, ale vyhrál jsem i nějakou mezinárodní soutěž ve stavbě tratí.
Když tě tak poslouchám, co všechno jsi zvládl a co všechno stále zvládáš, velmi obdivuji. Co bys poradil dnešním mladým, aby dělali pro to, aby mohli zůstat co nejdéle aktivní a věnovat se sportu?
Co já jim můžu radit? Na to si musí přijít sami. Musí mít dobré rodiče, kteří je k tomu vedou. A hlavně dělat sport, který je baví. Ne každý sport je tak dobrý, některé jsou vyloženě dřina, třeba běhání na dráze. U orienťáku je skvělé, že se podíváš do světa. Byl jsem s ním v Brazílii, na Novém Zélandu, příští rok se chystám do Japonska. Vždycky je u toho čtrnáct dní poznávání země a turistiky. Ideální je dělat sport pro radost a pro svoje uspokojení. Já to nedělám proto, abych byl první, ale protože je to pro mě hra a socializace.
Co bys orientačním běžcům a orienťáku popřál do dalších let?
Aby se rozvíjel. Letos jsem sledoval Terezu Rauturier a její zlatou medaili, to je snad sedm let od zlata naší Dany Brožkové…
Dokonce sedmnáct…
Dokonce? A taky se mi líbí, jak běhá ta mladá, Lucka (Dittrichová). A Křivda, ten je nepřekonatelný, takového jsme dlouho neměli. Prostě, aby se mu dařilo.
Já ti k narozeninám již přála, gratulanti jistě přijdou v den narozenin. Ale co bys popřál ty sám sobě?
V mých letech bych si přál ještě zaběhnout si mistrovství světa v pětadevadesátkách. V těch letech už to jde s každým z kopce, všichni mí soupeři mají železná kolena nebo kyčle. Někdo má budík, někdo nevidí… A já zatím dobrý. Tak si přeju, aby to takhle zůstalo co nejdéle. Musím se o to snažit a musím pro to něco dělat. Je potřeba na sobě makat v každém věku.
Foto: Ilka Metsala, Jakub Kijak, Zuzana Jedličková
