Bohuslav Hůlka: Trail-o mě dostane ven, závody jsou tou nejlepší školou
Bohouši, na konci listopadu ses stal nejlepším sportovcem v Trail-O. Ocenění jsi získal především za výkon na MS, kde jste s týmovými kolegy skončili těsně pod podiem. Jaký to byl závod a považuješ ho za svůj největší sportovní úspěch?
Letos jsem dostal ocenění za výkon roku, ale moje vlastní pocity z mistrovství světa jsou spíše smíšené. Individuální závod se mi nepovedl tak, jak bych si představoval – hlavně první den. Až součet obou soutěžních dnů individuálního pre-O mě nakonec posunul na konec první poloviny výsledkové listiny. Ve štafetě, která má tři členy, jsem letos nepatřil k tahounům. Ode mě to byl spíš mírně nadprůměrný výkon – žádný propadák, ale ani nic, na co by člověk byl extra hrdý. Nejvíc si vybavuju jednu chybu, která byla dost zbytečná. A právě penalizace za tuhle věc byla stejně velká jako odstup od třetího místa. O to víc je potřeba vyzdvihnout výkon Pavla Dudíka, který měl opravdu skvělý den. My dva zbývající členové štafety jsme jeho výkon bohužel nedokázali podržet natolik, aby z toho byla medaile. Škoda — bylo k ní blízko. Pro mě osobně to bylo mistrovství, kde jsem nedokázal prodat to, na co bych měl. Možná i proto ocenění za výkon roku vnímám spíš jako ocenění dlouhodobého úsilí než toho letošního.
Jak bys šampionát popsal celkově?
Závody byly velmi dobře zvládnuté. Trail-O je organizačně dost náročná disciplína a pořadatelé měli plné ruce práce. V průběhu museli řešit dva technické zádrhele, a to, že v části individuálního pre-O vedla část tratě terénem nesjízdným pro vozíčkáře a po protestech se etapa musela zkrátit, a ve štafetách zase část závodníků obdržela špatnou informaci o časovém limitu. Pořadatelé obě situace vyřešili rychle a v mezích možností férově, takže celkový dojem ze šampionátu zůstal velmi dobrý.
Jak dlouho se Trail-O vlastně věnuješ a co tě na něm nejvíc baví?
K Trail-O jsem se dostal kolem roku 2005 a s přestávkami jsem byl v reprezentaci až do letoška. Zajímavostí je, že první mezinárodní zkušenost nám v roce 2007 pomáhal zprostředkovat čerstvý člen síně slávy Jaroslav Kačmarčík. Zažil jsem od té doby spoustu mezinárodních závodů, ať už mistrovství Evropy nebo světa. Baví mě na tom hlavně to, že mě to dostane ven, nutí mě to překonávat různé nesnáze a soustředit se, i když je to někdy náročné. Není to jen o mapě, ale i o tom zvládnout nepohodlí a psychickou výzvu, a to mě na tom vlastně drží. A nerad bych zapomněl zmínit fajn lidi, které člověk u orienťáku potká.
Jak na Trail-O trénujete, v čem spočívá hlavně příprava?
Upřímně řečeno, trénuje se to trochu komplikovaně. Trail-O nemá tolik závodních příležitostí a právě závody jsou tou nejlepší školou. Navíc kdo někdy zkusil stavět pre-O, ví, že to není úplně „projekt na neděli“, takže závodů není tolik, kolik by si člověk přál. Trénink je tak mixem různých forem přípravy. U nás, vozíčkářů, je přístup do terénu omezenější, takže hodně stojíme na tom, co nám kdo připraví, a na vlastním mapovém myšlení. Hodně pomáhá online trenažér TempO, který rozvíjí rychlost mapového čtení a rozhodování. Ale pořád existují věci, které se online natrénovat nedají – hlavně prostorový pocit z reálného terénu a možnost porovnávat mapu s okolím v různých úhlech. Ať už ale člověk trénuje jakkoliv, základ se nemění. Nejdůležitější je dobré čtení mapy, schopnost udržet soustředění a efektivní myšlenkový postup. Kdo tyhle tři věci zvládne, má půl závodu vyhráno.
Co je podle tebe na Trail-O nejnáročnější?
Trail-O má několik náročných stránek. Není to jen o čistém čtení mapy, ale i o tom, jak člověk odhadne záměr stavitele. Pořádání závodů je velmi obtížné, takže menší závody se mohou kvalitou lišit od těch vrcholných. Pro vozíčkáře je to ještě složitější kvůli terénu a viditelnosti kontrol ze sedu. A třeba pro mě osobně je výzvou správně přečíst generalizaci mapy. Kdo hůř vidí do dálky, může mít taky nevýhodu. Takže Trail-O je náročné v tom, že je to kombinace mapové techniky, psychické odolnosti a překonávání různých podmínek.
Nejsi jen závodník, ale také výrazná funkcionářská osoba. Působíš dlouho ve Sportovním klubu vozíčkářů Praha, kde jsi byl ve vedení oddílu orientačního běhu, teď působíš ve vyšších pozicích celého SKV. Můžeš nám nějak přiblížit tvé působení zde?
Do SKV Praha jsem vstoupil v roce 2003, kdy jsem měl po úraze za sebou první pokusy s orientačními závody na vozíku. Orienťák mě oslovil, takže jsem v rámci klubu založil orientační oddíl a začal ho vést. Trail-O jako disciplína se na světové scéně prosadila v podobnou dobu a postupně převážila nad dalšími variantami orientačních závodů na vozíku. Já jsem mezitím převzal vedení celé organizace, do které se postupně přidalo dalších osm sportovních oddílů. Cílem bylo vytvořit společné zázemí pro různé vozíčkářské sporty a nabídnout podmínky, které tehdy nikdo jiný neposkytoval. Kolem roku 2018 jsem vedení předal dál a dnes působím hlavně v dozorčí radě. Po dvaceti letech organizátorské práce jsem rád, že se můžu víc soustředit na vlastní sportování — a to i na sporty mimo orienťák.
Jakým sportům kromě orientačního běhu se tedy věnuješ?
Kromě Trail-O se teď hodně věnuju stolnímu tenisu, vlastně mnohem víc než samotnému Trail-O. Je to teď můj hlavní sport. Kromě toho si občas rekreačně zalyžuju a moc rád vyjedu na kolo. Mám terénní handbike a baví mě zkoumat, kam se na něm jsem ještě schopný dostat. Dřív jsem hrával florbal, ale asi před dvanácti lety jsem ho vyměnil za stolní tenis a tahle změna mi sedla.
Jaké máš po letošním úspěchu další cíle v Trail-O?
V reprezentaci jsem strávil hodně let, zažil jsem různé okamžiky – mnoho slabších i pár výjimečně povedených. Dnes mě baví vybírat si závody podle chuti a závodit bez tlaku vrcholných akcí. Upřímně bych měl asi největší radost, kdyby v dalších letech vyrostla nová generace českých trailistů, která dokáže navázat na současné výsledky a posunout je ještě dál. A budu upřímný – A jejich úspěchy mě budou těšit úplně stejně jako jako by byly moje (úsměv).
