Dušan Vystavěl o činnosti IOF
Dušan Vystavěl je druhé volební období členem Councilu IOF, což je nejvyšší výkonný orgán Mezinárodní federace orientačního běhu (International Orienteering Federation). Nejen o činnosti IOF jsme si s ním povídali v následujícím rozhovoru.
Ahoj Dušane, hned na úvod pro tebe mám pár historických otázek. IOF byla založena v květnu 1961 v Kodani. Víš kolik zemí stálo u kolébky této organizace?
Vím, že jich bylo 10, takže zkusím z hlavy: Československo, Bulharsko, NDR, Švédsko, Norsko, Finsko, Dánsko, Maďarsko, Švýcarsko, … přemýšlím o té desáté zemi, nevzpomenu si. A tak koukám do knihy „70 let orienťáku“ a zjišťuji, že jsem zapomněl na západní Německo. A asi i právě díky převaze německy mluvících zemí byla prvním oficiálním jazykem IOF němčina.
Víš, kdo z Česka byl před Tebou členem IOF Councilu?
Z Česka nikdo, oba dva předchůdci byli ještě za éry Československa 😊. Takže byli to pánové Miroslav Hlaváček (1961 – 1984) a Josef Krch (1984 – 1992) a oba dva byli v některých funkčních obdobích i místopředsedy IOF.
Pojďme k tvé bafuňářské kariéře. Tvůj tatínek Boris Vystavěl byl dlouholetým funkcionářem, jak v ČSTV/ČUS, tak i v orienťáku (několik let byl místopředsedou tehdejšího Českého svazu orientačního běhu). Byl v této oblasti tvým vzorem?
Přímo vzorem bych asi neřekl, ale určitě měl svým působením velký vliv. Začalo to tím, že mě do orienťáku v mých 13 letech přivedl, naučil základům, organizoval tréninky a závody. Společně s Vladimírem Hynkem a Dušanem Dudíkem stáli u zrodu prostějovského oddílu ve kterém působím většinu své orienťácké kariéry. A zkušenosti, které získal například při pořádání M ČSSR (klasika a štafety) 1983 či třídenních závodů Morava 89, mi postupně předával. Rozhodně se mi v průběhu mé funkcionářské kariéry hodily a některými radami se řídím dodnes, protože jsou stále platné.
Jak jsi ty začínal jako o-funkcionář?
Asi ve 20 letech nejprve jako trenér v oddíle, mapař, stavitel menších závodů. V trenérské činnosti pak na začátku 90. let jako trenér výběru dorostu a juniorské reprezentace ČR. Jako začátek organizátorské činnosti se dá asi považovat ředitelování M ČSFR 1992 na klasické a krátké trati (Malé Hradisko). Zhruba v těch letech jsem se stal předsedou oddílu a po vzniku krajů také předsedou krajského svazu Olomouckého kraje. A v současnosti jsem velice rád a moc děkuji Marku Otrubovi a Dušanu Hýblovi, že mě v těchto funkcích vystřídali.
Každý bafuňář v orienťáku také běhá. Kam jsi to výsledkově dotáhl ty?
Medailově to bylo stříbro ze štafet (s Jirkou Krejčím a Pavlem Ptáčkem st.) z Československé Univerziády 1987 a bronz z Přeboru ČSR v juniorech v nočním orienťáku z roku 1982. Výsledkově nejhodnotnější ale asi bylo 21. místo na M ČSFR v hlavní kategorii v roce 1991 (pořádal Baník Vamberk). A na začátku devadesátých let jsem také dvakrát těsně nepostoupil do Elity (jednou 8. a jednou 10.místo).
Jak ses začal zajímat o práci na mezinárodním orienťáckém poli?
Bylo to ve dvou rovinách – po linii IOF jsem si nejdříve (asi v roce 2001) udělal licenci IOF Advisera a začal pracovat na různých závodech. V roce 2007 mě pak Unni Strand Karlsen (IOF Adviserka našeho MS 2008) vzala do komise pravidel a poté do Foot-O komise IOF. Ale neméně důležité bylo to, že mě Jarda Kačmarčík s Jorgenem Martenssonem od roku 2001 zvali na pořádání závodů PWT v Asii. To byly naprosto neocenitelné zkušenosti, které mi v budoucí orienťácké praxi hodně pomohly.
ČSOS Tě pak navrhl za člena Councilu IOF. Prošel jsi hned na poprvé?
Ne, napoprvé (tedy v roce 2016) se to nepodařilo. Spolu s Honzou Exnerem, který mi ve všech kandidaturách pomáhal, jsme udělali několik chyb. A to například v tom, že jsme si neobjednali ubytování v oficiálním IOF hotelu, tak abychom se s ostatními delegáty (voliči) častěji potkávali. I ve sportovní diplomacii platí legendární věta Zdeňka Lenharta: „Když chceš seveřany porážet, tak s nimi musíš sedět při obědě u jednoho stolu“. Ale poučili jsme se z toho a další kandidatury (2018 Praha a 2022 Dánsko) už byly úspěšné. A tady bych chtěl zmínit jednu důležitou věc – a to podporu Českého olympijského výboru. Rady a analýzy generálního sekretáře Petra Graclíka a zejména pak místopředsedy Romana Kumpošta a ředitelky mezinárodního úseku Veroniky Zemanové byly naprosto zásadní pro dvě úspěšné kandidatury.
Jaká je struktura vedení IOF, kolik je místopředsedů a kolik členů Councilu?
Nejužší vedení tzv. „Presidents Working Group“ tvoří předseda a tři místopředsedové, dále je to sedm řadových členů Councilu – všichni tito jsou voleni generálním shromážděním. A druhé funkční období jsou v Councilu také dva zástupci závodníků, kteří mají ovšem volební období pouze dvouleté a jsou voleni podle jiného principu hlasováním samotných závodníků.
Tímto jsi mi nahrál na další otázku – zástupci závodníků v Councilu. Dva roky tam byla i Tereza Rauturier. Jsou přínosem?
Začnu z opačného konce – Terka mi říkala, že pro ni ta dvouletá zkušenost (nejen v Coucilu ale i v tzv. „Athletes Advisory Group“) byla rozhodně přínosná. Uvědomila si tak mnohem více celkové souvislosti a návaznosti orienťáku – například v oblasti pravidel, map, … Ale ta naše jednání byl pro ni hrozný žrout času – takže to, že pro další období už do komise závodníků nekandidovala, vidím jako dobré pro její sportovní kariéru. A co se týká tvé původní otázky – osobně si myslím, že přínos závodníků pro práci Councilu už asi tak velký není. Mnohem víc se role závodníků projeví v práci jednotlivých komisí – tam se pro jejich zařazení podepisuji na 100 %.
Popiš nám způsob jednání tohoto orgánu.
Od doby Covidu se plán zasedání upravil následujícím způsobem. Dvě zasedání za rok (lednový Joint Meeting a červencové zasedání při MS v OB) jsou „on-site“ jednání, umožněna je ale i hybridní forma. Další čtyři jednání jsou vedena on-line. Toto je pravidelný program, v případě nutnosti je samozřejmě možné svolat mimořádné jednání, či jednání pracovních skupin.
Jaké jsou tvoje gesce v současném volebním období?
Tou nejdůležitější je to, že jsem, společně s Australanem Blairem Trewinem a Norkou Ingrid Okkenhaug, členem ESB (Event Supervisory Board) – tedy komise, přes kterou prochází schvalování všech pravidel, případných výjimek z pravidel, o které požádají organizátoři, schvalování Event Adviserů apod. Dále jsem „zpravodajem – styčnou osobou“ pro Trail-O a univerzitní sport. Rovněž mám na starosti regionální rozvoj ve střední Evropě.
Ve stejné funkci v Councilu můžeš být jen dvě volební období. Tobě vyprší tato doba v červenci 2026. Můžeš buď kandidovat na místopředsedu nebo v IOF skončit. Jak to vidíš?
Zrovna před několika dny jsem oficiálně potvrdil, že po opravdu velmi důkladném zvážení na místopředsedu kandidovat nebudu. Důvodů je několik – tím nejdůležitějším je asi ten, že tato funkce se již dost dobře nedá vykonávat jako „neuvolněný“, tedy při svém regulérním zaměstnání. A v současnosti je má firma se 14 zaměstnanci závislá na mojí autorizaci zeměměřického inženýra a do důchodu se tak ještě nechystám. Nicméně v IOF úplně nekončím – měl bych, samozřejmě pokud mě březnové zasedání v Kroměříži zvolí, zůstat ve vedení CEOC (Středoevropské orienťácké spolupráce), rovněž tak zůstávám ve funkci technického delegáta Evropské asociace univerzitního sportu (EUSA).
Je třeba, aby mělo Česko zástupce v nejvyšším orgánu IOF?
V dlouhodobém horizontu rozhodně. Při červencové diskusi s předsedou Tomem Hollowellem jsme se shodli, že Česku jako jedné ze zemí „TOP 6“ ve světovém orienťáku zastoupení v IOF Councilu rozhodně sluší. Druhou věcí je ale to, že si myslím, že pro nejbližší volební období (2026 – 2028) nemáme připraveného žádného vhodného kandidáta, či kandidátku. Logicky by se nabízel někdo ze současných členů komisí IOF. Ale… Honza Fiala roste v naprosto skvělého odborníka Foot-O komise, Luďa Krtička je pevným pilířem mapové komise, Kačorova parketa je zase celosvětový rozvoj orienťáku. Všichni tři jsou výborní odborníci a myslím, že by byla škoda někoho z nich „obětovat“ pro práci v Councilu. A Dann Wolf a Honza Picek zase udělají mnohem víc pro český orienťák tím, že jsou členové Řídící skupiny Světového poháru, než aby byly členy Councilu. Ale to je jen můj názor a samozřejmě se můžu mýlit.
Můžeš ještě pro úplnost vyjmenovat další české zástupce v komisích IOF?
Jirka Putík v komisi MTBO, Jana Kosťová v Trail-O komisi a Ondra Pipek v rozvojové komisi.
IOF má řadu komisí, jak ovlivňují dění v IOF?
Zcela zásadním způsobem – většina práce je na komisích, Council činí už víceméně „politická“ rozhodnutí.
Jak se vůbec člověk může stát členem komise IOF, co je k tomu zapotřebí?
Jsou různé způsoby – většinou je to na doporučení, když někdo ze stávajících členů Councilu, nebo komise si všimne toho, co pro orienťák děláte – tak jsem se k tomu dostal já. Ale třeba na příkladu Ondry Pipka je vidět, že to jde i jinou cestou – přihlásíte se na výzvu komise/Councilu a vyberou vás. A u toho Ondry to bylo ještě zajímavější v tom, že se hlásil na nižší pozici – dobrovolníka a protože zaujal – byla mu nabídnuta rovnou funkce v komisi.
Nechme už IOF. Ty jsi byl dlouho členem vedení Českého svazu orientačních sportů. Jak se náš svaz změnil?
Změnil i nezměnil. Změnil se v tom, že v tom, že máme větší členskou základnu, přesnější mapy, vznikly nové disciplíny, máme nové projekty, jsou nové pracovní metody, nová vizuální identita… ale nezměnil se v tom, že stále jsme skvělá komunita lidí, která ráda sportuje v nejzdravější tělocvičně – v přírodě, v lese. A když se potkáme třeba i pracovně – tak víme, že na tu druhou stranu se můžeme spolehnout.
Co bys popřál orienťáku v Česku do dalších let?
Spoustu zapálených nadšenců, příliv nadějného mládí ale i využívání zkušeností nás dříve narozených. A taky, a to asi hlavně, ať naše příroda zůstane co nejvíc zachována, ať máme kde sportovat.
Děkuji za rozhovor.
