Hana Vítková: Mým cílem je momentálně co nejvíce zrychlit
Háňo, oslovuji Tě před domácím orienťáckým vrcholem podzimní sezony – MČR na klasice. Jak se na závod těšíš a jaké máš ambice?
Na závod se moc těším, i když si nejsem jistá, jestli budu holkám v lese stačit. Na konci léta jsem startovala na mistrovství ČR dospělých v atletice a hned poté jsem jela na PP party, což se nakonec neukázalo jako nejlepší nápad. Odnesla jsem si z toho spálovou angínu a antibiotika jsem dobrala teprve minulý týden. Teď se cítím pořád trochu oslabená, ale věřím, že výkon snad nebude žádný propadák.
Co pro Tebe klasika znamená, máš ji jako královskou disciplínu, nebo máš raději kratší a dynamičtější disciplíny, ať již v lese, nebo sprintové?
Mám ráda všechny disciplíny, spíš až vždy po závodě vyhodnotím, jestli se mi daný závod líbil více, nebo méně. Možná bych mohla říci, že štafety mě baví, pokud mám v čipu všechny kontroly, úplně vždycky. Líbí se mi běhat v kontaktu, hecnout se, někoho stáhnout, a nakonec sdílet radost spolu se štafetou je také fajn.
Máš za sebou velmi úspěšné léto. Medailové úspěchy na JMS v Itálii na jedné straně, asi ne úplně očekávaná nominace na ME do 20 let, kde jsi reprezentovala na 3 000 m překážek a doběhla na skvělém 5. místě. Dají se tyto 2 akce nějak porovnat?
Tyhle dvě akce se těžko srovnávají. Na JWOCu jsme byli jeden tým, dvanáct reprezentantů pod vedením vždy optimistického trenéra Košíka, všichni jsme se moc dobře znali, běželi jsme stejné disciplíny a prožívali závody společně. Atletika je oproti tomu složená z mnoha malých sportů, tudíž si skoro každý atlet na MEJ vezl vlastního trenéra. Bylo nás 57 reprezentantů a moc jsme se navzájem neznali. Většinou jsme se nominovali tři za každou disciplínu a ani jsme nebyli ubytováni na pokojích podle disciplín, asi aby nám do přípravy nekoukalo moc zvědavých očí. Zatímco na JWOCu se v teorii kladl důraz hlavně na mapovou přípravu, v Tampere byla středem pozornosti spíš taktika. Například někteří atleti měli nastudované soupeře pečlivě dopředu. Našli si jejich osobní i sezónní maxima od osmistovky až po steeple, pak z toho vyvozovali, kdo má potenciál se zlepšit a porazit je, kdo je silný ve finiši a podobně. Jiní zase koukali na letecké záznamy stadionu a zjistili, že vodní příkop je v Tampere umístěný na vnější straně dráhy místo vnitřní, takže to pak speciálně jezdili trénovat na jeden stadion v Česku.
Jaké máš z těchto dvou vrcholných akcí, které jsou tak rozdílné, osobní dojmy?
Na JWOC jsem jela už podruhé, tentokrát i s nějakým očekáváním. Vzpomínám na něj trochu hořkosladce. Na jedné straně jsem byla součástí zlatého úspěchu, ale na té druhé jsem jedno zlato sama ztratila. Poslední den na štafetách jsem totiž vynechala kontrolu, a tím diskvalifikovala celou naší favorizovanou štafetu. Tehdy mě to hodně mrzelo. Naštěstí máme v reprezentaci skvělou psycholožku Vendy Rusou, která mě naučila brát chybu jako součást posunu vpřed.
Na MEJ vzpomínám jen radostně. Možná jsem měla trochu růžové brýle, protože to pro mě byla úplně první reprezentační akce v atletice, ale všechno mi přišlo fajn. Byla jsem šťastná, že jsem se vůbec nominovala, proto jsem do Tampere jela bez velkých očekávání, spíš si celý šampionát užít.
Jakého výsledku si vážíš víc?
Výsledky asi také nejde moc porovnat. Na JWOCu byl úplně výjimečný okamžik zažít tu sdílenou radost ze zlata ve sprintových štafetách, i když můj výkon byl jen malou částí celého úspěchu. V atletice si naopak hodně cením MČR juniorů, kde jsem běžela steeple teprve podruhé v životě. Šla jsem si odhodlaně pro splnění limitu na MEJ a zadařilo se. (úsměv)
Býváš víc nervózní před orienťákem, nebo na atletických závodech?
Víc nervózní jsme spíš před závody v orienťáku. Moje mapová příprava má pořád velké rezervy, nebo spíš žádná ani není (smích) a někdy si nejsem úplně jistá, co mě na mapě vlastně bude čekat. V atletice je to jiné, jedinou neznámou je taktika soupeřek.
Jak zvládáš kombinovat atletické tréninky s orienťákem? Čemu dáváš v přípravě více prostoru?
Mým cílem je momentálně co nejvíce zrychlit. Postupem času, až budu starší, budu přidávat objem a posouvat se i směrem k delším tratím. Mapových tréninků ale bohužel moc nemám, jen na soustředěních s repre. V Jihlavě, kde bydlím, není orientační základna příliš velká a navíc nám lesy ničí kůrovec. I proto hodně času trávím na dráze a v přípravě přidávám více kopce, fartleky a delší běhy.
Jak stíháš tréninky se školou?
Momentálně jsem ve třeťáku na gymplu. Tréninky se snažím přizpůsobovat škole, protože i když mě běhání strašně baví, vím, že mě asi živit nebude. Naštěstí mi zatím všechno vychází a s učiteli se dá vždycky domluvit. Jediné, co mi občas dá zabrat, je třeba dohánění matiky nebo chemie po delších sportovních soustředěních.
Myslíš si, že se dá úspěšně závodit v obojím, nebo si budeš muset vybrat a na jedno se zaměříš do budoucna víc?
Panečku, to je otázka. V juniorech se to určitě ještě dá kombinovat, protože tam se zatím nikdo moc úzce nespecializuje. V dospělé kategorii si umím představit, že by to fungovalo u sprintového specialisty, ale s lesem už by to bylo těžší. Já se zatím nechci na nic konkrétního zaměřovat, moc mě baví běhat sprinty i v lese a vlastně ještě vůbec nevím, kde nakonec zakotvím. Je mi 17 a mám před sebou ještě dva roky v juniorkách, takže času na rozmyšlenou je dost. Ale chill, orienťáku se chci držet i nadále.
Pocházíš ze sportovní rodiny, táta je velmi úspěšný atlet a dělá i orienťák, sportují i sourozenci. Jak moc je pro Tebe podpora doma důležitá?
Podpora doma je pro mě, stejně jako pro každého dospívajícího sportovce, strašně důležitá. U mě bych chtěla obzvlášť vyzdvihnout taťku, který mě nejen podporuje, ale hlavně mě i trénuje. Ukázal mi, jak krásný vztah se dá k běhání mít.
Samozřejmě, někdy je u nás doma i trochu oheň na střeše, třeba když se domluvíme na konkrétním tréninku a já si tvrdohlavě udělám něco podle sebe nebo si přidám pár sérií navíc. Ale to se stává opravdu jen výjimečně.
Chodíte spolu běhat?
Většinou trénuju úplně sama, jen občas se nám podaří sladit a jít spolu. A ty chvíle mám moc ráda, protože se často předháníme, kdo má lepší finiš. Už se těším na den, kdy ho běžně začnu porážet.
Jaké máš plány ve zbytku letošní sezony a jak se těšíš na posezónní odpočinek?
Po nabité jarní a letní sezóně si na podzim chci všechno absolvovat spíš v klidu a bez tlaku na výkony. Jako největší highlight vidím družstva, kde si odběhnu svůj poslední dorostenecký závod. Sezónu 2025 pak plánuju zakončit mistrovstvím ČR v krosu, kde snad dofinišuju s úsměvem.
