Helena Randáková: Orienťák je pro mě nejlepší sport
Helčo, jak ses vlastně k orientačnímu běhu a k LOBu dostala?
Orienťák dělám asi od 10 let. Kamarádky, se kterými jsme si hrávaly, každou středu někam chodily na sportovní kroužek. Mamka nás tam jednou také přihlásila. A bylo to. Mě to od začátku začalo moc bavit. Byli tam kamarádi, dobří trenéři a postupně s věkem jsem tímto sportem trávila hodně času.
Kdy ses začala víc věnovat LOBu a bavil Tě víc než orientační běh, nebo byl „letní“ orienťák vždy sport číslo 1?
Myslím, že od roku 1994, kdy jsem se úspěšně snažila nominovat na JMS do Rovaniemi ve Finsku, jsem se více začala zajímat o LOB. Orienťák byl vždy sport číslo 1 v létě, v zimě LOB. V zimě jsem prostě lyžovala, dokud to šlo.
Velmi dlouho jsi byla v reprezentaci LOBu a byla velmi úspěšná. Co považuješ za svůj největší úspěch?
V reprezentaci LOBu jsem od juniorského věku. Nejdříve jsem samozřejmě začínala s letním běžeckým orienťákem, kdy se do každoroční přípravy zařazovalo lyžování a pravidelně jsme se účastnili zimního soustředění i LOBáckých závodů. Ty mě začaly hodně bavit. Za největší úspěch považuji účast a skvělá umístění na MS 2009 v Japonském Rusutsu, tedy 5. místo na klasické trati a 3. místo ve štafetě (s Barčou Chudíkovou a Simčou Karochovou).
LOBu se věnuješ ale stále a ani dnes se mezi nejlepšími Češkami neztratíš. Na posledním MČR jsi skončila ve sprintu dokonce na 3. místě. Jak se udržuješ v kondici a co pro Tebe LOBy dnes znamenají.
Trochu Tě poopravím, na MČR zvítězila Němka, a tak to bylo 2. místo za 1. Terkou Peckovou. Na klasice jsem byla bohužel disk, protože jsem neorazila kontrolu hned u občerstvovačky (úsměv). V současnosti už netrénuju, ale pravidelně sportuju. V létě jezdím na horském kole, mám tu své oblíbené trasy. Také se účastním některých závodů v orientačním běhu – třeba oblastních žebříčků a některých prázdninových vícedenních závodů. V zimě jezdím na běžkách a nově jsem si pořídila i skialpinistickou výbavu.
Kromě LOBů jezdíš i hladké závody, a i tam máš pěkné výsledky. Jakého si vážíš nejvíc a jaký závod pro Tebe byl největším zážitkem? Je nějaký, který Tě láká – třeba legendární Vasák, Marcialonga či jiný podobný?
Hladké závody jsem začala jezdit až na vysoké škole, protože jsem na ČZU v Praze začala chodit do lyžařského běžeckého oddílu. Tam jsem si našla skvělé kamarády a i manžela. Jezdila jsem v té době republikové závody i VŠ ligy. Také mě moc bavily české dálkové běhy jako Šumavský maraton, Jizerská 50, Krkonošská 70, Orlický maraton a další. Musím říct, že mě to velmi pomohlo a zrychlilo i v LOBech. Momentálně už hladké závody jezdím jen pro radost. V posledních letech hlavně Krkonošskou týmovou 50. Žádný velký lyžařský cíl nemám. Lyžuju ráda kdekoliv a kdykoliv.
Pracuješ jako učitelka tělocviku a se věnuješ tréninku dětí. Jak Tě práce s dětmi a mládeží naplňuje. Vnímáš nějaký rozdíl v tréninku dětí dnes a před pár lety?
V současné době učím na základní škole na 1. stupni 4. a 5. třídu. Z pozice tělocvikářky na zdejší střední škole a učilišti jsem přešla asi před osmi lety, když se slučovaly školy a rušily obory. Děti na prvním stupni jsou zvídavé a většinou soutěživé, rády sportují. Snažím se být jim příkladem. Už od střední školy jsem se věnovala dětem, jezdila na tábory jako vedoucí a věnovala se trénování. V současnosti pomáhám s tréninkem v našem oddíle orientačního běhu se starším žactvem a dorostem. Rozdíl v tréninku dnes a před lety určitě je. Děti mají mnohem víc možností.
Jak je podle Tebe potřeba děti motivovat, aby se rozvíjely, pracovaly na sobě, a zároveň u sportu co nejdéle vydržely?
Je to složitější, ale pokusím se to trochu popsat. My jsme neměli tolik možností a většinu výhod jsme si museli zasloužit. Byli jsme motivovaní něco dokázat. Dnes mají některé děti všechno. Ještě ani neumějí běhat a mají nejlepší vybavení. Některé navštěvují tolik kroužků, že už jim nezbývá volný čas. V některých sportech se příliš brzy se klade důraz na výsledky. Děti, které nejsou tak dobré, někdy nemají podporu v oddílech. Moc malá, nebo naopak moc velká angažovanost rodičů. To je několik věcí, na kterých by se, podle mě, mělo trochu zapracovat. Takže asi by to potřebovalo větší změny už od základů.
Také je důležité, aby rodiče sportovali – aspoň částečně – s dětmi a ukázali, že je to dobrá cesta. Myslím, že orientační běh by mohl být příkladem takového sportu. Od dětí po veterány, každý si může zvolit nasazení a mohou ho provozovat celé rodiny nebo party kamarádů. Pro mě je to nejlepší sport.
Úvodní foto: Tomáš Bubela
