Iva Knapová: Orienťák mi dal skvělou komunitu lidí
Ivo, v orienťáku se pohybuješ velmi dlouho, kdy jsi s ním vlastně začala?
S orienťákem jsem začala někdy na druhém stupni základní školy. Ve středu odpoledne se konala liga škol a byla to super příležitost ulít se z vyučování (úsměv). Potom jsem si dala pauzu a k orienťáku se vrátila později na gymplu. Chtěla jsem studovat medicínu a potřebovala jsem k tomu – jak to tehdy bylo – nějaké plusové body za mimoškolní činnost, a tak jsem se začala věnovat trénování dorostu v Lokomotivě. Přitom jsem poznala kluka, který studoval v Žilině a běhal celostátní závody. Chtěla jsem ho častěji vídat a cesta vedla přes mou účast na celostátních žebříčcích. Začala jsem trochu běhat, spolupracovat s trenérem Petrem Weberem (později trenér repre) a ono to šlo…
Ano, velmi brzy ses pak dostala rovnou do reprezentace…
Moc ráda na to období vzpomínám. Sice jsem místo vysněné medicíny vystudovala fyzikální chemii, ale na vysoké škole jsme měli vynikající partu (Jarda Šrámek, Petr Dušátko, Kynčlovi a další). Začala jsem pořádně trénovat a výsledky se rychle dostavily, přišla pozvánka do repre. Později mně tréninkové plány psal Jirka Ticháček, úspěšný reprezentant a později i trenér reprezentace. Nějakou dobu mě také trénoval můj tehdejší manžel, Pavel Kalibán (sám také úspěšný orientační běžec, pozn. red.) a později jsem se už trénovala sama. Vycházela jsem ze zkušeností a naučila jsem se naslouchat svému tělu.
Máš dvě medaile z MS ze štafet, jednou jsi zvítězila ve světovém poháru, u nás jsi patřila ke špičce. Kterého svého výsledku si nejvíc vážíš?
Z těch top závodů si cením štafetového stříbra z MS 1983 v Maďarsku. Běžela jsem první úsek, fyzicky jsem na to měla, koncentraci udržela, chybu neudělala, kontinentální terén mi seděl. Myslím, že jsem přišla ze svého úseku druhá, přesně nevím, už je to strašně dlouho, v minulém tisíciletí (smích). Musela bych do zahradní chatky, vyndat starý OB kufr a ponořit se do historie. Ale každopádně to byl nečekaný výsledek, situaci umocnila mužská štafeta také stříbrnými medailemi (kde běžel i Kačor, s nímž jsme byli v sobotu vyhlášeni) a hodně českých fanoušků.
I po skončení aktivní kariéry v reprezentaci jsi běhala na skvělé úrovni a dlouho patřila u nás mezi nejlepší ženy. Medaili z MČR na klasice v hlavní ženské trati jsi získala ještě v roce 1996, ve 36 letech. O dva roky později jsi získala bronz na MS veteránů. Jaký byl Tvůj recept na tyto dlouhodobé skvělé výsledky?
U mě je to hlavně tím, že jsem dělala to, co mě baví. Běhání, lyžování, hory, lesy, pohyb v přírodě doslova miluju, naplňuje mě to. Asi to taky znáš, stačí pár dní bez běhání a člověk se cítí nesvůj a nervózní (úsměv). Orientační běh je jedinečný sport, na jednom „hřišti“ se potkávají hobíci i mistři světa, na shromaždišti potkáš běžně třígenerační OB rodiny, a i když nemáš hlídací babičku, někdo vždycky pomůže. K orienťáku jsem také přetáhla kolegy lyžaře-běžce z oddílu lyžování Sokol Nová Paka (vč. druhého manžela Honzy Knapa) a po narození dcer jsme logicky pokračovali v orienťáku celá rodina. No a když už na závodech jsi, tak se koukej snažit, ať to stojí za to.
Velmi úspěšné byly i obě Tvé dcery – obě začínaly už v juniorské reprezentaci, mladší Lenka po úspěšném MSJ, kde získala medaili ve štafetách, s vrcholným orienťákem skončila, starší Jana (dnes Stehlíková) byla dlouho v reprezentaci. Nějakou dobu jsi ji i trénovala. Jaké to je trénovat svoji dceru?
Je pravdou, že jsme dcery našim způsobem života hodně ovlivnili ve výběru volnočasových aktivit. Chtěli jsme, aby uměly jazyky, hrály na hudební nástroj, rozvíjely se všestranně. Nicméně obě se chtěly věnovat také orienťáku. Někdy ve starším dorostu/juniorkách jsme začali řešit otázku jejich systematického tréninku, no a nenašli jsme vhodného trenéra. Možná to bylo mnou a mými nároky, možná se trenéři báli vzít si mé dcery pod svá křídla. Každopádně Janďu jsem trénovala asi dva roky a za mě to nebyla značka ideál. Je těžké nutit tu svoji holčičku do něčeho, co není příjemné, resp. co už trochu bolí. Hrály jsme hru na hodnou mámu a přísnou trenérku. Janďa se mě pak vždycky ptala: „A teď seš teda vlastně která?“. No, byla jsem ráda, když se pak dostala do mančaftu a trénovala pod reprezentačním trenérem. Velkou část své kariéry trénovala pod Michalem Smolou, to bylo skvělé. Udělali spolu velký kus práce a je škoda, že to nedotáhli do ještě úspěšnějšího konce (Janďa na svém posledním lesním MS v roce 2021 byla diskvalifikovaná z medailové pozice na middlu, protože orazila nesprávnou kontrolu – kousek od té své se stejným popisem, pozn. red.). Lenďa se po MSJ rozhodla vyměnit sportovní kariéru za vědeckou.
Jak se podle Tebe změnil přístup k tréninku tehdy a teď?
No, těžko říct a porovnávat. Do tréninků dnešní reprezentace nevidím, i když samozřejmě dění v orienťáku sleduji. Mám radost, že se českým orienťákům daří, a že už nejsme tak uzavřená komunita, jak jsme byli dřív. Orientační běh je v Česku stále populárnější, televizní přenosy komentované Petrem Kubáskem mají vysokou kvalitu. Orienťáci se mnohem víc prosazují i na čistě běžeckých akcích, jako jsou krosy, ale i silniční závody. Na špičkové úrovni dnes nelze běhat bez kvalitní běžecké a mentální přípravy. Pokud bych to měla zobecnit, podle mého názoru se dnes daleko více rozvíjí rychlostní dispozice závodníků. Za mého mládí to bylo spíše o vytrvalosti a nadšení. Samostatnou kapitolou je dnešní precizní mapová předzávodní příprava.
Co říkáš na rozdělení disciplín na lesní a městské?
To je opravdu velká změna oproti tomu, když jsem závodila já. Za nás byly jen dvě sady medailí – z klasiky a ze štafet. Technické disciplíny, jako je middle a sprint, přišly později. Já osobně mám nejradši klasiku a moc ráda jsem měla i dlouhou trať, dokud se ještě běhala. Pro mě to jsou královské disciplíny, což je dáno asi i tím, že jsem spíš vytrvalostní typ. Při klasice máš i víc šancí případné chybičky opravit, na rozdíl od middlu, kde větší chybu jen těžko eliminuješ a ve sprintu po chybě prakticky končíš (pokud nejsi o třídu rychlejší, což už je vzhledem ke konkurenci ve světové špičce téměř nemožné). Co se týče toho rozdělení na lesní a městské disciplíny, je to podle mě logický krok, který přijít musel. Přidání městských disciplín na šampionáty určitě zatraktivnilo orienťák pro diváky, kteří budou samozřejmě raději sledovat sprint ve městě než se dívat, jak někdo zmizí na hodinu a půl do lesa. Je radost sledovat, jak výkonnostní běžci běhají v parcích a po městech. Ale dívat se pak na to, jak se na sprintu „plahočíme“ my dříve narození, to už asi oko diváka moc nepotěší. Já jsem osobně raději, když můžu jet na nějakou klasiku, být co nejdéle v lese a aktivně se hýbat.
Co bys poradila dnešním mladým, co by měli udělat, aby byli ve sportu úspěšní?
Těžko říct. Pro mě už to samotné jmenování do síně slávy trochu zavání muzeem voskových figurín a pavučinami. Co bych měla já ze své pozice radit mladým? Dělejte to, co vás baví, jak nejlépe umíte.
Pojďme ještě na závěr k Tobě. Máš za sebou úspěšné roky v reprezentaci, dvě medaile ze světových šampionátů, spoustu let jsi byla na vrcholu mezi českými běžkyněmi. Úspěšné byly i Tvé dcery. Jakého svého úspěchu si nejvíc vážíš?
Jak jsi zmínila moje holky a rodinu… Největší radost mám, když se tady všichni sejdeme s dětmi i vnoučaty. Za to jsem vděčná a moc si toho vážím. Orienťák a sport vůbec mi do života hodně dal. V orienťáku je skvělá komunita lidí, mám tam své přátele a jsem vděčná za to, že se mezi těmito lidmi můžu stále pohybovat.
