Jana Haňkovská: Důležité je mít vůli a užívat si radost z každého kroku
Jano, velká gratulace ke třem medailovým umístěním z WMOC ve Španělsku. Jaké máš ze závodů dojmy?
WMOC ve Španělsku jsem si užila po všech stránkách. Užila jsem si Gironu i Barcelonu, líbila se mi i tamní příroda. Závody byly moc pěkně připravené a pořadatelé dělali vše, co mohli, aby nás uchránili před vedrem. Ocenila jsem v centru stany s ventilátory, rozprašovače vody i ovoce v cíli. A samozřejmě nejlepší byla přátelská atmosféra po celou dobu akce. Jako vždy jsem jela se zájezdem, který organizuje Robert Zdráhal (Brko). Jezdí tam většinou Moraváci a vždy se tam sejde skvělá parta.
Na mistrovství se Ti podařilo získat 3 medaile – ze všech třech disciplín. Kterého z výsledků si nejvíc vážíš?
Samozřejmě si nejvíc vážím obou zlatých medailí. Sprint po Gironě byl krásný, tratě tedy docela krátké a orientačně nenáročné. Nejvíc mě ale potěšilo a hlavně překvapilo stříbro z finále longu. Udělala jsem na trati dvě velké chyby a čekala, že budu poslední. Ale soupeřky asi také kufrovaly.
Když bys porovnala letošní závody s loňským WMOC ve Finsku?
Vloni ve Finsku to bylo úplně jiné, ale taky krásné. Sešla se tam byla hodně velká konkurence seveřanek, které závodily ve svém terénu, na jaký my nejsme moc zvyklí, a to bylo hodně znát. Kromě pěkných vzpomínek jsem si odtamtud přivezla i spoustu brusinek (smích).
No, a na jakém WMOC se Ti líbilo nejvíc?
Určitě na MS veteránů na Novém Zélandu v roce 2017. Tehdy jsem poprvé zvítězila, získala jsem zlato ve sprintu v Aucklandu. Sprinty mám obecně moc ráda, většinou jsou v nějakém hezkém městečku nebo ve větším městě v parku, a člověk tak alespoň pozná něco nového. Navíc tam většinou není nic záludného a je to podobné jako u nás, což u lesních disciplín vždy neplatí. Zrovna na tom Zélandu byly ty lesní disciplíny hodně náročné, hlavně teda kvůli dešti. Na WMOC jezdím každý rok a těch zážitků se nastřádalo spoustu. Některé pozitivní, jiné méně. Ale vždy jsem si cenila dobré party a přátelské atmosféry. Kromě MS veteránů jsem byla v roce 2002 na World Masters Games v Austrálii, což je akce pro veteránské sportovce ve všech možných sportovních disciplínách. Tam jsem jela s atletkami, ty ale zůstaly na závodech v Melbourne, zatímco já jsem se přesunula sama do vnitrozemí do Bendiga, kde se konaly závody v orientačním běhu. Myslím, že jsem tam skončila 11., to jsem byla celkem spokojená (úsměv).
Pojďme přejít k závodění u nás a k Tvým začátkům s orientačním během. Jak dlouho se orientačnímu běhu věnuješ a co na něm máš nejraději?
S orientačním během jsem začínala až ve 40 letech. Běhala jsem závodně na lyžích a orientační běh pro mě byl nejdřív vhodný doplňkový sport. Zrovna v té době dorostly děti, a začínali jsme tedy společně. Přišlo mi to pro ně jako ideální sport, kdy jsou v přírodě a navíc se při tom učí samostatnosti. Děti s orienťákem ale v pubertě skončily a u sportu vlastně vůbec nezůstaly. Já postupně přešla jen k orienťáku, lyžařský oddíl se nám rozpadl. Baví mě na něm hlavně to, že k fyzické aktivitě je potřeba ještě pracovat hlavou. Navíc tam vždy byl – a stále je – skvělý kolektiv se spoustou přátel.
Jako jedna z mála orientačních běžců jsi absolvovala zatím všechny závody seriálu Czech O-Tour od jeho založení v roce 2022. Jaký závod se Ti nejvíc líbil a proč na O-Tour ráda jezdíš?
O-Tour je moc zajímavý seriál a pořadatelům za to patří velký dík. Oceňuji, že stále přichází s novými zajímavými místy, kde se dá běhat. Těžko říct, kde se mi líbilo nejvíc. Pro mě je spíš důležité to, jak to pro mě bylo zajímavé a jaký jsem si odnesla zážitek. Jeden z nejsilnějších zážitků jsem si odnesla letos ze Žacléře z toho indoor závodu. Tam jsem se tak zamotala, že jsem vůbec nevěděla, kudy z té budovy ven, a když jsem se z ní dostala, netušila jsem, kde jsem a kudy mám jít na poslední dvě kontroly (smích). Pěkné byly vloni i Beskydy, taky proto, že jsem tam byla vlastně úplně poprvé. No, a závod v pražské ZOO jsem málem neběžela, byla jsem v té době hodně nastydlá, ale přišlo mi škoda vynechat, zvlášť, když to bylo u nás v Praze. Tak jsem se teple oblékla a vyrazila. A bylo to moc fajn (úsměv).
Zmiňuješ, že ses původně věnovala závodně běžeckému lyžování. Do dneška jsi pravidelnou účastnicí Jizerské 50. Co lyžařský orientační běh? A kam jezdíš nejraději na běžky?
V zimě jezdím nejraději do Jizerských hor, většinou jedeme s kamarádkou jen na otočku z Prahy. Lyžařské orientační běhy mě baví, ale bohužel je v poslední době málo sněhu a závody se musí často překládat a rušit. Na hladké závody jezdím stále a moc ráda, Jizerská 50 je taková moje srdeční záležitost, i když je to pro mě už docela náročné a říkám si, jestli to má cenu. Ale třeba letos byly nakonec skvělé podmínky, dobrý sníh i pěkné počasí, takže jsem byla moc ráda, že jsem jela. A jestli zdraví dovolí a bude sníh, zase si ji ráda zajedu.
Co pro Tebe běhání a sport obecně znamenají dnes?
Sport, běhání nebo jakýkoli pohyb je nezbytný pro udržení fyzické kondice, ale i té psychické. Je možné začít kdykoliv s čímkoliv, stačí třeba jen rychlá chůze, a pak u toho vydržet. Mít vůli a užívat si radost z každého kroku.
Foto: WMOC 2025 – Girona
