Když to nejde, tak to nejde...

Závod ČP MTBO - Plzeň Bory očima závodníka. O víkendu 13. a 14.září 2003 mě osud zavál na 10. a 11. závod ČP MTBO do Plzně na Bory. Posádka našeho vozu vyrazila časně, abychom měli před poměrně pozdním startem dostatek času okouknout, jak na tom jezděj' ty pravý borci na svěťáku (5. a 6. World Cup Event - long+short), pofandit našim a okouknout grify.

Centrum a cílový dojezd byly umístěny v areálu ploché dráhy (Taky jsem si zkoušel projet zatáčku s jednou nohou na zemi jako plochodrážník, ale na bajku to není ono), na dráhu se vjíždělo můstkem přes mantinel (Pěkně házel na vidli, takže o zábavu nebyla nouze – sanitka naštěstí hned vedle) a strašně lilo. Motivován pohledem na pestrobarevné „reproše“ všech možných zemí světa jsem cítil formu a i když hnusně lilo, do lesa jsem se celkem těšil a kladl si vysoké cíle.

den první – klasická trať

Ještě před startem jsem zjistil, že mám na šlapce z jedný strany stržený závit, náhradní šlapky jsem zanechal doma s tím, že je stejně nemůžu potřebovat, takže můžu pravačku našlapovat jen z druhý strany a to zásadně z té spodní, protože když jsem vyndal čelisti, tak se mi točila pořád tou nefunkční nahoru. Už na start jsem přijel zmoklej jak čuně, ale říkal jsem si, že dneska najedu nějaký fajnový body.

prostor závodu vskutku velký, pěkný les, mapa VALCHA MTBO 1:15 000 (na to, že byla pro svěťák, bych očekával trošku špičkovější klasifikaci cest), mapový start v tunýlku pod železnicí
moje první zaváhání ve změti cestiček hned za mapovým startem
dobře postavená trať s řadou možností volby postupů, vesměs rovina, spousta kořenů (takže jsem byl vyklepanej jak flaksa na stejk)

Lilo a všude bylo bahno, takže závodníci i jejich stroje už po pár kontrolách nabývali jednolité hnědi bez ohledu na týmové barvy.

Na 14. kontrole jsem trošku vypadl z koncentrace pro špičkový výkon nezbytné a 3x objel stejný lesík, než se mi podařilo zjistit, že ta kontrola bude teda asi někde jinde. Spolu s úpadkem morálky přišel i úpadek technického stavu vozidla. Odvařil jsem pravou šlapku i z druhé strany, a tak jsem druhou polovinu trati absolvoval jen s jednou šlapkou. Nenašlápnutelnej nášlap je věc mrzutá, noha mi pořád sjížděla a já tak po zbytek trati především ve sjezdech ohrožoval své možné budoucí rodinné štěstí.

Poté jsme absolvovali jízdu po hotovém, leč zatím neotevřeném, úseku dálničního obchvatu Plzně a několik mimoúrovňových křižovatek, přičemž jsem se shodou okolností (jak na potvoru) vždy vyskytoval na jiné úrovni něž bylo pro můj postup žádoucí (Jak jsem se doslechl v cíli, někteří jedinci prodělali i jízdu po otevřeném dálničním úseku žlábkem v krajnici – nedokázali dlouhodobě držet pro dálnici předepsanou padesátku).

Na osmnáctce překládám mapu a podařilo se mi urvat cvok na mapníku (osobní úpravy před závodem), pročež mi do něj po zbytek trati lítalo bahno, pršelo a každou chvíli jsem se někam vracel pro mapu, které se již zřejmě v závodě se mnou příliš pokračovat nechtělo. Nánosy bahna taky udělaly svoje, čímž se mi postupně omezovala možnost řazení převodů.

Na devatenáctku volím optimální postup vojenským prostorem (s hangáry pro stíhačky – kdyby tedy republika nějaké vlastnila) a asi po kilometru zjišťuji, že se mi přes to bahno podařilo v mapě přehlédnout 2,5 metru vysoký plot a zeď s ostnáčem. Nebyl jsem sám a kolega biker se mě pokoušel u zdi ukecat, že jdeme přes. Nejdřív mi to přišlo jako dost ulítlej hovězí nápad a otočil jsem to, ale pak mi došlo, že jsem v nejzazším bodě a plot je všude okolo. Takže jsme absolvovali společnými silami zdolávání zdi i s kolama. Když jsem si málem natrh‘ camela o ten ostnáč a viděl jak naše kola visej‘ 3 metry nad zemí za sedlovky na větvi, abychom zas mohli slézt, musel jsem si připustit, že ta volba postupu zase až tak úplně optimální nebyla.
Když moje morálka spolu s přesvědčením o kvalitě mého výkonu začaly povážlivě klesat, našel jsem v trávě u další kontroly válet urvanej mapník, což mi trochu pomohlo – nebyl jsem v tom sám.

Závěr trati přinesl osvěžení v podobě městské vložky, kličkování mezi garážemi, sjezdík do areálu ploché dráhy a jumpík přes mantinel na dojezdu (S tou nenašlápnutelnou tretrou a kolem ve vzduchu jsem se musel překonávat.) a konečně cíl. Když jsem se konečně dokodrcal celej zprasenej, demoralizovanej, zničenej a mokrej do cíle, přestalo lejt a vysvitlo sluníčko – mrcha. Prostě když to nejde, tak to nejde.

den druhý – zkrácená trať

Start opět až odpoledne po svěťáku. Celkem příjemně, protože jsme aspoň mohli protáhnout oslavu přežití do pozdních nočních hodin. Bikerské párty na ploché dráze jsem se nezúčastnil a na banket pro svěťák mě nikdo nepozval, tak nemůžu referovat, jaký bylo menu.

tentýž prostor i mapa, tentokrát naštěstí sucho a pěkně
Super freestyleový šlapky, který jediný se mi podařilo sehnat, jsem naštěstí nevyužil a rozchodil tu svoji alespoň z jedný strany.
opět pěkně postavená trať (Akorát jsem se nějak nedokázal motivovat a jen se tak plácal po lese. Na devítce se to trochu zlepšilo, protože mě dojel Pekyč, tak jsem do toho začal bušit, abych mu zas ujel.)
zase hustá síť relativně rychlých cest (až na ty kořeny všude) a bohatá možnost volby
zpestření průjezdem nějakého tankodromu nebo co to bylo, kde jsem se lehce zamotal a romantickým brodem přes skládku
zase lehce městský závěr a super triky při přeletu mantinelu na plochodrážní stadion

Oba dva dny jsem absolvoval průjezd říčkou (první den jsem si v ní i neplánovaně vystoupil). Až cestou domů jsem zjistil, že ostatní to chodili po plynovodu hned vedle.

Závody byly perfektní, defekty jsem si snad pro letošek vybral a už se těším do Zlína.