Ohlédnutí za WMOC v Polsku očima Marie Pospíšilové
Majko, velká gratulace ke Tvým výkonům na WMOC. Jak celou akci hodnotíš a jak se Ti líbila?
Díky moc! Já mám obecně WMOC hrozně ráda. Vždycky si u toho uvědomím, jak je orienťák super sport, protože jde dělat v jakémkoliv věku. Když jsem viděla na sprintu dobíhat Clarie Ek (W90 ze Švédska), jen jsem tiše záviděla a doufala, že v jejím věku na tom budu podobně. Fascinuje mě soutěživost, která člověka neopouští ani ve vyšších kategoriích – i mezi nejstaršími bylo vidět, jak závodníci a závodnice taktizují v kvalifikaci, kterou „jdou na pohodu“ a finále pak „jdou naplno“. WMOC píše i svoje nezapomenutelné příběhy. Například polská závodnice Magdalena Bujak Lenczowska má stříbrnou medaili z middle a zlatou z longu ve W90, a to přesto, že začala dělat orienťák před měsícem a toto byl její třetí závod v životě. Co na tom, že byly v kategorii dvě. Začít v devadesáti s novým sportem je úctyhodné.
Bylo to Tvoje první WMOC? A jaká jsi měla očekávání před závody?
Na WMOC jsem byla podruhé. Poprvé to bylo v roce 2024 ve finském Turku. Na WMOC je tradičně hodně závodníků a závodnic z pořádající země, což v případě Finska slibovalo opravdu kvalitní konkurenci, a mým nejlepším umístěním bylo 5. místo na sprintu. V Polsku se dalo očekávat, že konkurence nebude tak tvrdá, ale s ohledem na to, že spousta závodnic běžně neběhá v zahraničí, se dalo jen obtížně predikovat, jak na tom budu. Ale moji věrní fanoušci v medaili doufali, a i AI mě odhadla jako favoritku lesních disciplín (smích).
Vlastně ses každý závod zlepšovala, co se týče pořadí. Máš ze svých výkonů stejný pocit? S jakým výkonem jsi nejvíc spokojená?
To je vlastně trochu paradoxní. Pocitově jsem to vnímala úplně opačně, než jak dopadly výsledky. Ve sprintu jsem šla skoro svoje maximum a v cíli jsem našla maximálně 15 vteřin chyb, ale na medaili to nestačilo. Na middlu jsem drobné chyby dělala, ale i s chybou jsem doběhla závodnici před sebou a brala třetí místo. A můj stříbrný long byl takový „závod plný dobrodružství“. Hned na jedničku jsem se nevyvarovala větší chyby asi na 3 minuty. Celý závod byl hodně náročný – hustníky, bažiny, spadané stromy, vysoká vegetace, překonávání údolíček, takže jsem spíš šla než běžela. V cíli jsem byla dost překvapená, na jaké místo to stačilo. Asi se do toho promítlo i to, že už se závodilo prakticky týden v kuse. A já jsem soutěživý typ a jen tak se nevzdávám.
Pojďme si závody projít popořadě. Jak se Ti líbil sprint, kvalifikace a pak finále? Překvapilo Tě tam něco?
Jsem takový punkový orienťák a nemám příliš času na pečlivou předstartovní přípravu. Ráda se nechávám překvapovat a baví mě hledat varianty až v ostrém závodě (z čehož si rozhodně příklad neberte). Ve sprintu mě potěšilo, že se mi dařilo odhalovat všechny špeky. Naopak mě negativně překvapilo, jak soutěživost veteránů neznala mezí – den před finále sprintu jsme v závodním prostoru potkali závodníky a závodnice běhající s mapou.
Jak jsme už zmínili, na střední trati jsi pak brala 3. místo a na dlouhé 2. místo. Jaké byly terény? Podle ohlasů a map se dost lišily… Jaká trať se Ti líbila nejvíc?
Mapy lesních disciplín se od stolu mohly zdát „hnusné“, ale v reálu to byl zajímavý a překvapivý orienťák. Middle nabídl neskutečně rovný terén (ve finále jsem naběhla za celý závod jen 29 m převýšení) s jemnými terénními detaily. Long pak nabídl poctivý, fyzicky náročný závod, který ale vyžadoval i přesnou mapařinu, protože kontroly byly často vidět až z bezprostřední blízkosti. Užila jsem si terény, které jsem zatím nepotkala. Naopak „žluté“ části mapy s vegetací prakticky nad hlavu mě sice překvapily, ale moc nepotěšily (smích).
Celkem byla v Polsku velmi početná výprava českých orienťáků, jaká byla atmosféra?
Češi jsou takový tradiční orienťácký národ a na WMOC tvoří početnou skupinu. Bylo super tam potkávat známé i méně známé tváře, které mě zdravily, gratulovaly mi, a tak trochu i hlídaly naše bezprizorní děti na shromaždišti.
Na WMOC si ráda zazávodím, ale vybírám si takové země, ve kterých to jde spojit s rodinnou dovolenou (tedy jsou v dojezdové vzdálenosti autem), není tam šílené vedro a je tam příslib pěkného orienťáku. A taky ideálně v období prázdnin, aby nám vyšla dovolená s dětmi. Takže příště nás čeká WMOC asi až u nás v Mariánských Lázních v roce 2029. Tam čekám pořádnou konkurenci z řad českých soupeřek.
Jaké máš teď plány do podzimní sezóny a na co se nejvíc těšíš?
S ohledem na pracovní i rodinné vytížení plánuji vždycky tak týden, maximálně dva dopředu podle termínů přihlášek. Výběr závodů většinou ovlivňuje složitá logistika pracujících rodičů se třemi dětmi (úsměv). Takže aktuálně se ještě chystáme na letní Pěkné prázdniny a moje oblíbené pískovce. Ale na podzim se těším na úplně všechno – oddílové i neoddílové kamarády, malé i velké závody, fandění, mrmlání a šťávu v cíli, a hlavně na těch svých pár minut v lese, kdy nemusím řešit nic, jen orienťák.
Foto: WMOC, Ondřej Pospíšil
