S Danem Hájkem o přípravě dorostu ve Švédsku
Překvapivým vítězem závodu na střední trati Kitl Českého poháru v Nové Vsi u Rýmařova se stal závodník SK Brno Žabovřesky Daniel Hájek. Bývalý český reprezentant, který dlouhodobě žije ve Švédsku a do Česka si jen odskočil na dovolenou.
Pojďme nejdříve k tomu závodu. Gratuluji k pěknému výsledku. Jak se ti závod líbil, jak ti to šlo?
Děkuji. Bavilo mě to moc. Já už sám na mapě vůbec netrénuji (tréninky jen chystám a svěřence na nich stínuji) a individuální závody neběhám, takže mě to někdy pořádně chytne hned za startem, a to se pak běží samo. Tady jsem navíc relativně brzo doběhl na jedné kontrole chybujícího Píkeje (Tomáše Kubelku) a to začala ta pravá zábava. Dlouho jsem si závod tak neužil jako tady. Střídali jsme se ve vedení a chtěli si navzájem dokázat, že ani jeden ještě nepatří do starého železa.
Dívám se do aktuálního lesního Rankingu, jsi v něm na 30. místě. V letošním roce jsi teď o víkendu absolvoval své první letošní české závody, loni jsi jen běžel Botas a M ČR na klasice. Pro nezasvěcené prozradím, že žiješ a pracuješ ve Švédsku. Prozraď nám, co tam děláš?
Posledni roky jsem jezdil jen na Botas, ale loni jsme přijeli na oslavu 60. narozenin tchýně a já náhodně běžel MČR, což mi dovolilo současně s pětizávodovým rankem startovat v elitě. Takže bych měl poděkovat tchýni, že jsem ještě jednou mohl vyhrát Český pohár:-).
A ano bydlím s rodinou celoročně ve Švédsku, kde pracuji na jednom z OB gymnázií.
Jak ses k tomu dostal?
Do Švédska jsme s manželkou odjeli, protože jsme v roce 2020 potřebovali změnu. Já původně pracoval na projektu rozvoje regionu Malung-Sälen skrze svůj švédský klub, ale asi po roce jsem dostal nabídku vzít práci trenéra v Eksjö.
Jak vypadá orienťácká příprava na sportovním gymnáziu?
Sportovní příprava mládeže ve Švédsku se dost liší od toho, jak to známe z Česka. Těžiště rozvoje mládeže je zejména u menších sportů na gymnáziích, které k sobě mají připnutou sportovní sekci. Je to vše dané nízkou hustotou osídlení, takže pro závodníky žijící mimo největší města je toto jediná možnost systematického rozvoje. Děcka u nás bydlí na internátu, dopoledne chodí s ostatními studenty normálně do školy a odpoledne máme pondělí až čtvrtek tréninky. V podstatě stejný systém jako pro dorostence ve větších klubech v ČR. Jednou týdně máme ještě ve školních lavicích teorii sportovního tréninku rozdělenou podle ročníků. Myšlenka je taková, že se dorostenci naučí základy tréninku do takové hloubky, že budou po dokončení gymnázia trénovat nejen sami sebe, ale i třeba do budoucna trénovat děti v klubech.
Jezdíte na soustředění? Ve Švédsku nebo i do zahraničí?
Tohle je ta část, co se dost od českého přístupu liší. Velké množství státních peněz se ve Švédsku utopí v nákladném provozu systému gymnázií. Škola navíc musí vše poskytovat zdarma, včetně všech soustředění. A tu pro nás přichází zásadní problém. Ve světě kde se rozpočty snižují, přičemž se zároveň vše zdražuje, se my dostáváme do složité situace. V současnosti se snažíme držet zimní pětidenní soustředění na běžkách a jedno dlouhé (7-10 dní) soustředění do zahraničí. Během tříročního studia na gymnáziu rotujeme sever, kontinentální terén a Alpy, tak aby byl zkušenostní záběr co nejširší. Pokud zbydou peníze tak ještě zajedeme na víkendové soustředění někam do bližšího okolí.
V tomto to mají čeští talenti rozhodně lepší, protože ve stejném věku mají často možnost jezdit po soustředěních a zahraničních závodech s klubem (ve Švédsku kluby obvykle moc soustředění nemají), TSM a případně i s reprezentací. Navíc i terény v ČR variují výrazněji na menší ploše než ve Švédsku, kde se pro výrazně odlišný terén musí dojet často mnoho hodin.
Nemáš na starost jen své svěřence na gymnáziu, ale pohybuješ se i kolem švédské juniorské reprezentace. Co je tam Tvým úkolem?
Juniorská reprezentace ve Švédsku v podstatě neexistuje. I na můj popud se zavedl dva roky nazpět tzv zimní tým. Je to tým o velikosti cca 10+10, který má 2-3 společná soustředění během zimy. Cílí sice na největší talenty s předpokladem účasti na juniorském MS, ale závodníci si vše platí sami, takže tam nejsou vždycky všichni nejlepší. A tady vidím obrovský problém pro svoje svěřence ve Švédsku, kterým soustředění prostě v přípravě chybí. Zároveň je kladen, dle mě až směšný, důraz na školní docházku, takže je téměř nemožné dostat omluvenku na klubové soustředění, pokud probíhá přes školní týden.
My trenéři na gymnáziích máme doložku ve smlouvě, že můžeme být osloveni s prací pro některou s reprezentačních struktur, což je extra práce navíc za speciálních individuálních podmínek. Je to v podstatě tak, že má juniorský tým stálého vedoucího (na 25-50% úvazku) a k němu jsou na akce doplňováni trenéři zejména z gymnázií, případně vysokoškolských center. Stejným způsobem to funguje i u dospělé repre. Já jsem osloven v podstatě každý rok skrze některou z vrcholných akcí v kontinentálních terénech. No a někdy se mi chce a někdy beru raději dovolenou.
Vidíš nějaké rozdílné přístupy v tréninku dorostu a juniorů v Česku a ve Švédsku?
Nemyslím si, že by přístup byl nějak zásadně jiný. Obě země se snaží co nejlépe využít ty vstupní podmínky, které mají k dispozici. Zásadní rozdíl je v tom, že ve Švédsku je tlak na autonomii závodníků, kteří o spoustě věcí a do jisté míry i o svém tréninku rozhodují sami a jsou tak jinak připravováni na budoucnost. V Česku se mi zdá, že je to pořád více o tom, že přijdeš na trénink a tam se dozvíš, co se bude dělat. Je to ale na konec vždycky o jednotlivých závodnících a o tom kolik času a úsilí chtějí sportu obětovat a že pro úspěch je potřeba obrovské množství práce.
Orienťák se stále zrychluje. V Česku máme pro nadějné závodníky testování na dráze na 3000 m. Je něco takového i ve Švédsku?
Není a řekl bych, že je to škoda. Je dobře, že si běžci zvykají na tréninky na dráze, případně rychlé tréninky na asfaltu, zejména s narůstající důležitostí sprintů. Ve Švédsku se spousta dorostenců vyloženě bojí běhat na dráze kvůli obavám ze zranění. A mám dokonce vypozorované, že děcka přicházející na gymnázium s čistě orienťáckou minulostí mají při přechodu k elitnějšímu více běžecky zaměřenému (ano náš sport není pouze „orientační“ je to i „běh“) tréninku výrazné předpoklady k častým zraněním, protože jejich úpony a klouby prostě na tvrdší povrchy nejsou adaptované. Já sám jsem prošel v mládí systémem dráhových limitů (kdy jsi měl limit a mohl ses ucházet o místo na velkých závodech nebo neměl a místo jsi dostat nemohl) se kterými jsem měl vždycky problém. Místo ale, abych se zaměřil na trénink, tak jsem roky nadával na systém. Běh je obrovská část našeho sportu a z mé zkušenosti se „laboratorní testování“ na dráze nejen dá dobře využít jako důležitý tréninkový ukazatel, ale i v naprosté většině případů dobře ukazuje obecnou fyzickou připravenost.
Trénuješ se svými svěřenci speciálně sprint? Vychováváš univerzály nebo u někoho vidíš jasnou specializaci třeba na sprint?
Několik let nazpět probíhala ve Švédsku diskuze, zda by se některé z gymnázií nemělo přeměnit na čistě sprinterské. Naráží to ale na problém nedostatku vhodných terénů (takové by asi mohlo být jen v Göteborgu nebo Stockholmu) a hlavně na preference samotných závodníků. Naprostá většina našich dorostenců bere sprint jako „nutné zlo“. Teď mám prvního svěřence vůbec, ze kterého se budu snažit stvořit sprintového specialistu. To je vlastně nejsnazší cesta do dospělé reprezentace, skrze sprint, takže se k ní někteří vycházející závodníci nakonec upnou. Sprint je po COVIDu ve Švédsku čím dál diskutovanější, protože je evidentní, že právě v této disciplíně stále častěji dochází pro Švédsko k velkým výpadkům, tak jako tomu bylo třeba i teď na MS. Je to dané i neochotou běžných eliťáků běhat sprinty a jezdit na ně přes půl země, takže pořádné sprinty běhá v podstatě jen úzká reprezentace. My na gymplu vidíme také vážné nedostatky ve sprintových dovednostech a snažíme se s tím bojovat, ale nemáme k tomu dostatečně kvalitní terény, aby naše snaha nesla rychleji nějaké ovoce. Svaz už ale pochopil, že se jedná o vážný problém a spustil letos „projekt sprint“ určený pro gymnázia. Nám konkrétně ale zatím nic nepřinesl, protože my už dlouho děláme všechno, co nám bylo ze svazu poraděno.
V Česku dost diskutujeme o tom, že máme v mládežnických kategoriích dost úspěchů, ale při přechodu do dospělých se nám hodně talentů ztrácí. Jak je to u Tvých svěřenců?
Ve Švédsku probíhají naprosto stejné diskuze. Jedná se zejména o holky. Na mistrovství na klasice běhá v kategorii D18 přes 100 závodnic zatímco v D21 padají počty startujících někdy i pod 50. Je to velký problém a ztrátu motivace vidíme i z první ruky na gymnáziích. Aby byl někdo mezinárodně (nebo vlastně i na národní úrovni) úspěšný v orientačním běhu, tedy sportu s obrovskou sportovní kvalitou, musí dřít neskutečně tvrdě a hodně věcí si odříkat. Makat je mnohem jednodušší, pokud mám kolem sebe podpůrný systém (nejen sportovně, ale hlavně mimosportovně, což s odchodem od rodiny v postgymnaziálním věku odpadá) a mám hodně času. Najít x takových lidí je samozřejmě jednodušší v zemi s větší základnou. Proto naprostá většina orienťácky menších zemí bude mít dlouhodobě kvalitní jen jednotlivce a širší tým pouze krátkodobě, pokud bude více lidí inspirovaných a vnitřně motivovaných. To co popisuješ v případě Česka, dle mého názoru ukazuje na to, že systém práce s mládeží je nastavený velmi dobře a je funkční. Následně je ten úzký systém dospělé reprezentace velmi dobrý a čeští závodníci se mají na poměry OB možná nejlépe na světě, rozdíl je ale pro ty, kteří nejsou v těch nejvyšších strukturách. To co pomáhá Švédsku, je jiný vysokoškolský systém, kdy je možné jednoduše studovat na nižší úvazek. Zároveň díky studijním stipendiím pro všechny a zejména nízkoúročeným studijním půjčkám je snazší investovat více času do běhání. Touto možností se vlastně podporuje na státní úrovni velké množství závodníků, ze kterých se tu a tam vyklube někdo na tu nejvyšší světovou úroveň, aniž by do něj přímo svaz něco investoval.
Ty jsi byl i v české reprezentaci. V roce 2011 jsi běžel klasiku na MS, v letech 2016 a 2018 jsi reprezentoval na ME, startoval jsi i na MS juniorů. Uplatňuješ své zkušenosti z těchto šampionátů u svých svěřenců?
Ano, byl jsem součástí reprezentačních struktur mezi roky 2005 a 2018. Následně jsem pomáhal do roku 2021 v realizačním týmu Jana Šedivého. Já jsem možná právě ten případ solidního závodníka se střídavými úspěchy, který nebyl ochoten pro úspěch obětovat víc. Až jako trenér jsem si naplno uvědomil, co je vše k těm největším úspěchům potřeba. Samozřejmě jsem za tento čas v reprezentaci obrovsky vděčný a hrozně moc jsem se toho naučil. Toto a i zkušenosti z klubové úrovně, kde jsem vyrůstal v Žabinách pod Liborem Zřídkaveselým ve skvělých podmínkách po boku řady vynikajících závodníků a závodnic, my daly hodně. I na severu se pohybuju v klubu s mnoha zajímavými osobnostmi. A právě tyto různorodé zkušenosti jsou naprostým základem mé práce. Teorie je hezká věc, ale praxe je základ. Pokud to jen jde, tak je dobré se obklopit zkušenými lidmi a naslouchat. Člověk nikdy neví, jaké zlato z koho kdy vypadne.
Jsi stále velmi aktivní. Jak se Ti vede ve švédských závodech?
Občas si něco zaběhnu a jsem rád za každou kontrolu, kterou najdu úplně bez chyby a tou nejrychlejší stopou. Jelikož už nemám žádné cíle, tak je to s motivací občas horší. Kde se mi obvykle daří, jsou ty největší štafety (jako Tiomila a Jukola), tam to jde vždycky tak nějak samo a já obvykle fyzicky předvádím výkony, na které bych ani mít neměl. Třeba jako teď na Nové Vsi, kdy se o motivaci tak možná postarala jedna taková sázka s Danem Vandasem :-).
Děkuji za rozhovor. A věřím, že se svými zkušenostmi s přípravou talentů ve Švédsku podělíš i příště.
Taky díky.
Foto: Moa Gustafsson @woasfoto, Lars Rönnols @rönnols
