S Janem Šedivým o MS v Itálii

Úvodem gratuluji celému týmu i realizačnímu týmu k výbornému vystoupení na MS v italském Janově.

Souhrnná otázka na úvod: Jak ty hodnotíš s týdenním odstupem výsledky české reprezentace?

Jako naprosto fantastické. Po opravdu dlouhém medailovém půstu se nám povedlo to, na co reprezentace už několik let sahala. Orienťák je natolik pestrý sport, že pokud nemáme v týmu naprostou hvězdu typu Kaspera Fossera nebo Tove Alexandersson, není nikdy nic jisté. Dlouhodobě proto potřebujeme více závodníků, kteří mají technickou i fyzickou kapacitu bojovat o medaili. Pak při souhře všech okolností, trpělivosti a vytrvalosti ta medaile jednou přijde.
V posledních letech jsem si často říkal, že by bylo skvělé mít ve sprintovém týmu třeba čtyři Kuby Glonky – podobně jako se Francouzům podařilo vychovat silnou mužskou generaci nebo Dánům ženskou. Pak je šance na velký úspěch násobně vyšší.
Ale zpět k hodnocení – kromě medailových výkonů Terezy Rauturier a Lucky Dittrichové by nemělo zapadnout ani 8. místo Jakuba Glonka, velká bedna štafety a celkové nastavení týmu pro mistrovství světa. Důkazem je i stoprocentní úspěšnost v kvalifikacích, což rozhodně není samozřejmost.

Byl to výsledkově naprosto báječný šampionát. Daleko jsme předčili naše cíle a dostali jsme se mezi týmy, kam máme vizi se dostat dlouhodobě.

Italské prostředí nebylo pro náš tým neznámé. Světový pohár před dvěma lety, několik tréninkových pobytů, tréninkový kemp těsně před MS. Je taková příprava nutná?

Dobrá otázka, kterou si po sprintových šampionátech často kladu. U lesních MS je přípravy v místě vždy málo. Ať se snažíme sebevíc, vždy mám pocit, že jsme někde nebyli a jsem nervózní, jaké situace jsme vlastně netrénovali.
U sprintu ale o přípravě můžeme pochybovat. Ukázalo se to například po MS v Edinburghu, kde byla místní příprava nerelevantní, nebo i letos, kdy byly některé tréninky typově docela odlišné od samotných závodů. Když se ale zaměřím na detaily, lepší systém přípravy ani zajímavější alternativu stejně nevidím.
Oblíbil jsem si model tří kempů – podzim, jaro a pre-WOC – s tím, že se vždy snažíme zařadit k tréninkům i závody nebo intenzivní bloky společně s některým z nejlepších týmů. Obojí jde samozřejmě mnohem snáz přímo v prostoru budoucího šampionátu než někde bokem. Navíc Itálie je v mnoha ohledech specifická. Takže zpět k otázce – ano, myslím si, že taková příprava je obecně potřeba, i když se samozřejmě občas může stát, že někdo uspěje i bez ní.

Podle slov reprezentantů byl velkým přínosem nový sprintový trenér Dawid Stefański. Jak jsi viděl jeho přínos ty?

Příprava sprintového týmu je v určitém ohledu náročnější než příprava na lesní akce. Do lesa připravujeme tréninky v dostupných prostorech nebo můžeme stavět tratě na starých mapách a společně rozebírat jejich řešení. Většina závodníků pak vstupuje do závodu za podobných podmínek.
Ve sprintu to ale neplatí. Prostory bývají často nové a tvorba map z dostupných podkladů je časově velmi náročná. Je znát, kdo tomu věnoval hodiny práce. Není to jen o projetí Street View, ale třeba i o procházení videí turistů na sociálních sítích. Běžci z menších týmů pak často nechápou, odkud soupeři věděli o některých plotech nebo průchodech. Člověku se tomu skoro chce smát, ale ve skutečnosti je to brutálně nefér.
Nemůžeš jít do závodu s tím, že soupeři mají mapu prakticky naučenou a řeší jen změny, zatímco ty ji vidíš poprvé. Pak jsi v podobné pozici jako diskutující vetoši na internetu, kteří si tam stěžují, že to byl jen nepřehledný labyrint.
Dawid přinesl do týmu spoustu věcí, ale za největší přínos považuji to, že aktivně tvoří mapové podklady, průběžně staví tratě podle nejnovějších informací z bulletinů a připravuje na nich interní domácí úkoly pro sprintery. Navíc je to typický srdcař, který náš sport miluje a je tu především pro závodníky. A to je ta nejlepší možná motivace.

Pojďme postupně. Úvodním závodem byl sprint. Všech šest českých závodníků bylo ve finále. Tam jsme po 14 letech získali medaili, určitě by neměly zapadnout i další dvě umístění v TOP 10 – 4. a 8. místo. Spokojenost?

Spokojenost je v tomto případě hodně slabé slovo. Bronz, čtvrté a osmé místo na mistrovství světa jsou za mě naprostá fantazie. Před Luckou, Terkou i Kubou opravdu smekám.
Co mě naopak zabolelo, byl výsledek Tomáše Křivdy. V týmu má takovou pozici, že mu všichni úspěch opravdu přejeme. Bylo vidět třeba i na Kubovi Glonkovi, že si svou TOP 10 po doběhu tolik neužívá, když se závod nepovedl Křivdičovi. Naštěstí ale všechny negativní emoce přebily výkony holek.

Co jsi říkal náročnosti finálové tratě?

Osobně nejsem příznivec podobných tratí. I když IOF deklarovala nějaký systém stavby a mapování v “best practises“, tak už nějakou dobu vidíme běžně i na mezinárodních závodech mapování klidně i docela rozsáhlých komplexních oblastí, které ale nelze využít pro postup. Interně to nazývám pasti, ale třeba se proto časem vžije nějaký jiný název, jako kdysi vymyslel Jan Mrázek pro umělé bariéry – „švábi“ J.
V rámci přípravy se tomu věnujeme, ale dnes už mám pocit, že rozhodně ne dostatečně. Těžko říct, kam se sprint bude dál vyvíjet, ale zřejmě budeme muset podobné situace zařadit do běžného tréninku stejně jako volbu postupů.
V Itálii jsme něco podobného v omezené míře viděli už při přípravě, ale celou dobu jsem věřil, že hlavní stavitel Alessio Tenani nebude chtít závodníky podobnými věcmi zbytečně trápit. V tom jsem se spletl.
Tomáš Křivda dlouhodobě akcentoval, že s těmito neprůběžnými oblastmi či nepochopitelnými labyrinty má problémy, a my to jako trenéři dostatečně aktivně neřešili. Přitom zpětně mám pocit, že by se to trénovat dalo a měli jsme se tomu více věnovat, ať už prakticky, nebo alespoň teoreticky. To mě teď po MS dost mrzí. 

Do čtvrtfinále KO sprintu se dostalo opět všech šest českých reprezentantů, do dalších bojů pak postoupilo trio Tomáš Křivda, Lucie Dittrichová a Tereza Rauturier. Nebylo to málo?

Vtipná vzpomínka – když jsem přesně tyto počty prezentoval jako úspěch (v rámci realizačního týmu) před startem vyřazovacích bojů, mělo to podobnou odezvu („to je přeci málo“). Finále je TOP6, semifinále TOP18. Pokud tam máme jednoho, respektive tři závodníky, je to za mě perfektní výsledek.

Semifinále KO sprintu se v orienťáckých kruzích stále hodně diskutuje. Postup na 5. kontrolu byl hodně výjimečný. Jaký je Tvůj názor?

Nesouhlasím s podobnou stavbou. Faktor náhody zde překročil únosnou mez a v závodě MS to prostě není vhodné. Nejsem si jistý, zda někdo přemýšlel nad něčím, jako je dynamika průběhu závodu či psychologie závodníků. Podle mě ne.
Vedoucí běžci, lídři svých skupin (vždy 1–2), neměli možnost pochopit celou situaci v průběhu trati (do kontroly č. 4) a byli v podstatě postaveni před nějaké riskantní řešení – vyrazit za někým, kdo to mohl mít namapované z první části trati, vzít rychle první viditelný postup (ale extrémně dlouhý = risk), nebo nejdříve projít všechny možnosti, vyloučit krátké varianty jako pasti a pak se teprve rozhodnout (cca 20–30 vteřin mapování, tedy risk, že už skupinu nikdy nedoběhnu).
Dovedu si představit, že to byla pro diváky dobrá show, ale pro mě tam sport prohrál. Když vidím, kolik je za každým výkonem neskutečné dřiny a odříkání, tak pak chápu negativní emoce a frustraci, která byla v cíli všudypřítomná.

Tam ztratila část favoritů své finálové naděje, ale další chybovali až v závěrečné fázi. Co jsi těmto překvapením říkal?

Naprosto jsem chyby závodníků chápal a bylo mi jich líto. Před závodem bylo k dispozici minimum informací, což nevadí, pokud je vše perfektně a srozumitelně připraveno – ale to nebylo.
Vzorem je například nové pravidlo, že se nezveřejňují parametry tratí. Je to v pořádku, je tam nějaká míra nepředvídatelnosti. Pokud se ale pak zjistí, že trať na 8 minut měla 2,5 km a 65 m převýšení (průměr 3:12 na kilometr pro ženy), tak to asi není OK.
Stejně jako špatné značení diváckého průběhu, kde byla otočka mapy a od kontroly se ještě vracelo. Na jedno semifinále toho už bylo prostě moc.
V TV není vidět (vlastně ve většině sportů), na jak vysoké úrovni ta špička svůj sport dělá. Nejlepší orienťáci mají i ve městě ohromující rychlost, dokáží se ve zlomku vteřiny intuitivně rozhodovat s neskutečnou přesností a můžeme se bavit o tom, že pravidla porušena nebyla, ale tohle prostě bylo i na ně moc. A vracím se na začátek, faktor určité náhody hrál moc velkou roli.

Finále a zlato Terky. Jak jsi ten závod prožíval?

Finále bylo vyústěním celého odpoledne, které bylo hektické, emoce v něm běžely naplno nejen u závodníků, ale i u koučů a jistou symboliku tam mělo nakonec i nešťastné umístění sběrné kontroly na rohu budovy (což je u kontaktního finiše trochu unikát). Nakonec jsme měli štěstí, že se tam Terka dokázala mistrně vyhnout krosčeku Karolin Ohlsson a udělat za vším zlatou tečku.
Pocity byly nejlepší možné. Moc jsem to Terce přál. Těch smůl v KO už bylo dlouhodobě hodně, ale vždy jsme se bavili, že když nepoleví a bude stále připravená, tak to jednou vyjde. A tady to vyšlo v nejdůležitějším závodě – a navíc rovnou na zlato. Takže ohromná radost.

Trať na rozdíl od semifinále vypadala po orienťácké stránce taková „skluznější“. Myslím, že ani nevadilo, že tam nebyly použity rozdělovací metody. Jak to vidíš ty?

Pokud je předchozí průběh KO technicky náročný, pak si myslím, že není problém s finálovou tratí bez rozdělovacích metod. Je to srozumitelné pro televizi a pro závodníky nejférovější.
Rozdíly mezi závodníky jsou letos minimální a rozhodují detaily. Pokud nechceme, aby o výsledku rozhodovala self-choice (velmi těžká na nastavení obtížnosti), pak ani motýlky nelze brát jako úplně férové – velkou roli tam hraje například mapová obtížnost první větve, nutnost otočky resp. probíhání u uzlové kontroly, nebo v případě finále rozdělení jen do dvou větví, což je také hodně diskutabilní.

Před sprintovými štafetami jsme byli pasováni do role jednoho z favoritů. Já jsem své okolí upozorňoval, že je tam šest velmi vyrovnaných týmů (a to jsem ještě zapomněl na Maďary). Konečná šestá příčka byla zřejmě zklamáním. Jak se na to umístění díváš teď?

Velmi silných týmů s ambicí na medaili je tam už dokonce osm – kromě Francouzů přibyli ještě Dánové. Ale to je dobře. Sice je obtížnější uspět, ale dělá to závod zajímavější a medaile má i větší hodnotu.
Každopádně platí, že „velká bedna“ už není samozřejmost a musíme si ji odpracovat týmovým výkonem, což se nám povedlo. Takže nespokojenost z pozice trenéra není vůbec na místě.
Na druhou stranu to byl závod, na který jsme se všichni hodně chystali. Jakub Glonek kvůli němu vynechal start na KO, odložili jsme šampionskou oslavu Terky a v týmu jsem cítil dobrou atmosféru i odhodlání. Takže bych lhal, kdybych řekl, že jsem nebyl zklamaný. A ne z toho, že to nevyšlo na medaili, ale že jsme o ni prostě ani nebojovali, protože ta ztráta byla příliš velká…

Medaile získalo šest zemí, v první desítce skončili závodníci dalších sedmi států. Rozšiřuje se konkurence?

Jednoznačně. Dostupnost sprintového tréninku je diametrálně rozdílná oproti lesnímu. Asi nemusím rozvádět, jaké jsou rozdíly mezi přípravou na klasiku někam do skotské rezervace Glen Affric a přípravou na městský sprint. Naději na úspěch mají třeba Belgičané nebo Španělé, a to pouze s domácí atletickou přípravou, sprintovými tréninky a občasnými zahraničními kempy. Je jasné, že vše musí být na nejvyšší úrovni, ale dojíždění do lesa na každý trénink, extrémní cestování nebo dokonce stěhování do destinací MS/SP zde odpadá.

Ukázalo se další prohloubení specializace?

Specializace úzce souvisí s kalendářem IOF. Takže bude existovat, pokud budou mít sprinteři závodní alternativu. Záměrně říkám sprinteři, protože lesáci ji zatím v domácím kalendáři a také díky Skandinávii mají (10mila, Jukola, severské kluby…). Myslím si, že pokud by dnes běžely obě linky současně (prolínal se sprint a les), tak by specialistů bylo překvapivě hodně. V kalendářích máme aktuálně takové půlroky sprint/les, takže se to spíše přelévá.
Ale i tak je vidět, že sprintový orienťák nejde dělat z lesní přípravy, zatímco obráceně to omezeně funguje. Takže ten „mainstream“ jde sprintovou cestou, což je ale pak vidět zejména na těžkých klasikách, kdy jde kvalita dolů. Tedy kromě skandinávských běžců, kde to asi nikdy nebude v rámci podmínek a množství závodníků problém.

Otázka na pořádání. Jeden z přítomných českých funkcionářů mi řekl, že náš Světový pohár na Lipně má po poslední světové akci, tedy MS v Itálii, nastavenou laťku hodně nízko. Byly ty problémy opravdu tak velké, jak to někteří přímí účastníci v rozhovorech naznačovali?

Je mi líto, že to tak cítili, protože jsem doufal, že to zvládnou vytěsnit a budou se soustředit jen na výkon. Je ale potřeba říci, že pořadatelský tým byl velmi úzký a v kombinaci s pořádáním v takto rušném městě je to fakt oříšek. Navíc se zdá, že jde jen o 3 disciplíny, ale včetně kvalifikací a rozběhů organizuješ vlastně sedm závodů plus doprovodný program.
Myslím, že málokdo dokáže vyhodnotit, kolik je to práce, a pokud ano, tak bych ho nechal si to ještě vynásobit dvakrát. Neskutečná dřina. Kouči to vědí a je jim líto něco kritizovat, pak se ale jako sport neposouváme. To ale známe i z naší domácí scény.
Já v hodnocení detailní problémy příliš řešit nebudu. Ale opět bych chtěl hlavně akcentovat naprosto nevhodný výběr prostorů pro tento typ akce. Zejména kontaktní disciplíny z mého pohledu nemohou být v takto přelidněném městě, navíc částečně s dopravou. Těch incidentů tam byla celá řada (i za účasti policie) a pokud se chceme prezentovat jako zodpovědný sport, tak je to celé špatně a vážně si koledujeme o velký problém…

Sezóna nekončí, začíná lesní část. Myslíš, že se ti, kteří se připravovali na sprinty, dokáží přeorientovat na les?

To je čistě individuální záležitost, která závisí na systému přípravy, aktuální únavě, ale i dlouhodobých zkušenostech. Věřím tomu, že ti nejlepší to nějakým způsobem asi zvládnou, ale bude i spousta závodníků, kteří by normálně mohli bojovat o nejvyšší výsledky a tentokrát od nich budou daleko.

Druhá část mezinárodní sezóny má dva vrcholy – Světový pohár u nás ve Vyšším Brodě a zářijové Mistrovství Evropy. S jakými cíli do těchto závodů jdeme?

Před sezónou jsme s Radkem Novotným udělali rozhodnutí, že se pokusíme alespoň v nějaké základní míře připravovat závodníky souběžně se sprinty i na lesní sezónu. Přidali jsme několik kempů, které bych v předchozích letech neměl kapacitu organizovat, a máme i závodníky motivované uspět právě v této části sezóny.
Takže snad můžeme směle jít za našimi cíli – TOP 15 v individuálních závodech a TOP 6 ve štafetách. Na ME v Litvě to může být složité, ale věřím, že doma můžeme myslet i trochu výše. Myslím, že medaile by byla parádním pokračováním sezóny.

Děkuji za rozhovor a přeji celému týmu, aby nám i nadále přinášel takovou radost, jakou jsme měli z výsledků na právě proběhlém šampionátu v Itálii.