S Janou Peterovou o přípravě v Africe

Česká reprezentantka Jana Peterová se připravovala na letošní sezónu společně s dalšími závodníky v Africe, byla v Keni a Ugandě.

Velkou část zimní přípravy jsi strávila v Africe. Kde jsi byla?

Byla jsem celkem 6 týdnů ve východní Africe, 3 týdny v Keni a 3 týdny v Ugandě. Keňské městečko Iten ležící v nadmořské výšce 2400 m n. m. je mezi běžci z celého světa už docela dost profláklé. Pyšní se přezdívkou Home of Champions, což vlastně vůbec není nadsázka, potkáte tu dost nejen keňských šampionů a trénuje tady třeba Kipchoge. Díky takové nadmořské výšce a teplotám 20-25 stupňů je to takhle v zimě na trénink super, jak z hlediska tepla, tak z hlediska tvorby krvinek. V Ugandě jsme pak běhali v městečku Kapchorwa, které leží na úpatí sopky Mt. Elgon ve výšce 2000 m n. m., teplotně podobné jako Iten, takže na trénování taky super. Kapchorwa už tak známá není, ale pochází odsud a trénuje tu současná Ugandská špička – Kiplimo a Cheptegei.

Kdo s Tebou byl?

Letos byl zájem o Afriku větší než předchozí roky, takže se nás z repre sešlo pět – já, Jonáš Hubáček, Tom Křivda, Dan Vandas a Kuba Chaloupský, a přidali se Michal a Pavel Švadlenovi. Všichni už v Africe předtím někdy trénovat byli, jen pro Kubu to byla premiéra.

Jaký byl Váš denní program?

Denní program byl vlastně každý den podobný, ráno jsme to se vstáváním nějak moc nehrotili, dali snídani a chodili první fázi kolem 9-10. hodiny. Na oběd jsme chodili nebo jezdili na bodaboda (taxík na motorce) do místních „restaurací“, obvykle na rýži či matoke (kaše ze zelených banánů) a vařené mungo a kukuřici nebo nějaké maso a placky s vajíčkem. Při siestě někdo pracoval, někdo jsme třeba hráli karty nebo Geoguessera. Odpolední fázi jsme běhali kolem 17-18. hodiny a pak zase šli na večeři nebo si uvařili těstoviny s vajíčky (nic moc jiného tam člověk nesežene, hlavně v Kapchorwě).

Co jste dělali mimo trénování? Poznávali jste okolní krásy a pamětihodnosti?

První půlku pobytu jsme mimo trénink dost sledovali olympiádu. Výlety byly letos převážně jen v podobě Longrunů – Národní park Mt. Elgon, Vodopády Sipi Falls, Torok a Kessup. V Keni jsme jeli fandit na kros Sirikwa Classic, který se běhá dvakrát do roka a člověk tam může vidět hodně běžeckých hvězd. Větší výlety jako třeba na safari nebo k Viktoriinu jezeru jsme si už odbyli v minulých letech, letos jsme fakt poctivě celou dobu trénovali. Jen Jonáš si teda odskočil na několik dní v Ugandě za prací vypomoct na natáčení českého dokumentu o místní škole, kterou tam právě založil jeden Čech.

Byly i nějaké adrenalinové akce?

Nic významného se nám myslím nepřihodilo, měli jsme jen třeba zásek na Keňsko-ugandské hranici, protože jsme narazili na blbce, který vlastně jen potřeboval úplatek. Nebo víc než týden v Itenu nám vůbec netekla voda, což se dá asi představit, že nebylo v sedmi lidech úplně příjemné. Nejvíc adrenalinových akcí asi zažíval Jonáš, který je občas v podstatě vyhledává, takže když si v Keni koupil motorku, tak na ní pak přejížděl do Ugandy. V africkém silničním provozu, který v podstatě nemá moc pravidel, to může být docela o hubu. A na hranicích pak o to víc, když máte SPZku jen vytisklou na papíru. Další akcí pak byl jeho pokus o zdolání Elgonu (vrcholu Wagagai), který skončil sice nezdoláním tohoto vrcholu, ale neštěstí zdárným návratem, i když ve značně vyčerpaném stavu s pravděpodobně lehkou výškovou nemocí na další tři dny.

Jaké bylo ubytování?

V Keni jsme si pronajali takový nevybavený byt v polorozpadlém patrovém baráku, koupili si matrace, z minula jsme měli někdo schovanou postel a stůl a televizi a nějaké nádobí. Do minikuchyňky jsme pořídili plynovou bombu, rychlovarku a topinkovač, a bylo. „Byt“ se nacházel ve druhém patře a byl dost problém s tlakem vody. Elektřina vypadávala klasicky tak jednou za den na pár minut. V Ugandě se nám povedlo pronajmout celý dům i se zahradou, kam nám lezli slépky i kozy, měli jsme výhled na kopec i na město, takže super. Tady jsme měli všichni i postele, dokonce i gauč, jen kuchyň jsme dovybavili plynovou bombou. S vodou to bylo úplně v pohodě, ale výpadky elektřiny tady přicházeli tak pětkrát za den a někdy docela na dlouho, takže teplých sprch moc nebylo.

V minulosti se tam někteří moc nekamarádili s místní stravou. Jak jsi na tom byla Ty?

Já byla v Africe už počtvrté, a musím zaklepat, že naštěstí mě nikdy nic zásadního nepotkalo. Můj žaludek docela vydrží. Ale je pravda, že spoustě lidem to sednout nemusí.

Co Internet, styk s domovem?

Pořídili jsme si všichni SIMky a data, občas to vypadávalo, ale scrollování reelsek a psaní maminkám taky bylo na denním programu 😊

Pokud mně paměť neklame, byla jsi první orienťačkou, která tam vysokohorskou přípravu absolvovala. Nebyla jsi tam pro místní jako exotka?

 V roce 2021 do Keni odjela většina reprezentačního týmu, takže některé holky už tu byly, některým to nesedlo, některé se pak i znovu vrátily, takže já určitě nejsem první. V Itenu už jsou na bělošky zvyklé, jezdí tak každým rokem víc a víc cizinců, takže spíš v Kapchorwě to bylo z tohohle hlediska ostřejší. Byli jsme tam skoro jediní běloši, takže na nás hodně koukali, občas otravovali, ale většinou podpořili slovy „Well done“ nebo „Run faster“. Často se smáli, myslím, že nás vlastně za exoty měli, běloši, a ještě k tomu běhají….

Hned po skončení vysokohorské přípravy jsi odjela do Itálie? Jak ses těšila na repre sprintový kemp?

Do Itálie jsem se těšila moc, přeci jen 6 týdnů v Africe bylo intenzivních. Jednak tréninkově, ale jednak už to byla moje čtvrtá Afrika a už tak nějak opadly růžové brýle nadšenosti. Hrozně moc jsem se těšila na normální proud teplé vody ve sprše, na tu dostupnost a pestrost evropských jídel, na sýry, na normální pečivo, na cokoliv jiného než rýži a matoke a vajíčka, na pitnou vodu z kohoutku, na to, že na mě nebude pořád někdo koukat a pokřikovat Hi Mzungu (=běloch) a samozřejmě konečně i na mapu. Ale neměnila bych, bylo to s klukama super, parádně jsme potrénovali, neměli žádné ponorky, na rozdíl od předchozích Afrik jsem se už nemusela učit nebo psát bakalářku, a byly to dost možná moje poslední takhle dlouhé „prázdniny“, díky za to.