S Milošem Nykodýmem o jeho kariéře

Dlouholetý úspěšný český reprezentant Miloš Nykodým letos ukončil svou bohatou reprezentační kariéru. Jaké byly jeho začátky s mapou, co všechno v českém dresu zažil a na co nejraději vzpomíná? Položili jsme mu pár otázek.

Ahoj Miloši, hned na úvod jedna záludná otázka. Víš, kolikátý jsi teď v Rankingu veteránů?

Myslím si, že bych tam mohl vést.

Správně. Ale pojďme od počátku. Jaké byly Tvoje orienťácké začátky?

Začínal jsem jako dítě orienťáků, takže mě na závody brali od dětství. Do lesa jsem šel na HDR s maminkou až ve chvíli, kdy jsem si sám řekl, že tam chci. Nikdy mě do ničeho netlačili. Pamatuji si, že jsem třeba prvním rokem v H12 přemluvil taťku, abych mohl běžet ještě první závod sezóny na fáborky mimo soutěž. Nikdy jsem si trasu moc nezkracoval a spíše naplno běžel od fáborku k fáborku. Mapování mě začalo bavit a zajímat více až později.

Od druhého roku v H16 jsi začal sbírat mládežnické medaile na MČR. Celkem jsi vybojoval osm zlatých medailí. Na jaké domácí vítězství v dorostu či juniorech nejraději vzpomínáš?

Určitě na to první. Sprint v Luhačovicích 2006. Nebyl jsem největším favoritem, ale vyhrál jsem snad o více než minutu, jestli si dobře pamatuji. A pak na vítězství ve sprintu v roce 2008 v Psychiatrické nemocnici Bohnice — to jsem se totiž vracel do závodění po zlomenině kotníku. Vyhrál jsem asi dva týdny po sundání sádry.

Jaké jsi měl úspěchy na ME dorostu?

Na ME dorostu jsem moc úspěšný nebyl. V mladších dorostencích jsem neměl vůbec pod kontrolou svou hlavu. Žádný závod se mi nepovedl. V roce 2007 jsem byl na jaře nejlepším starším dorostencem a už jsem se v podstatě viděl na JMS v Austrálii. Bohužel moje hlava zase zaúřadovala a nejdůležitější závody sezóny — nominačky na JMS — jsem nezvládl. Na krátké jsem si vzal špatnou mapu a zjistil to až na čtvrté kontrole nebo tak něco. Vrátil jsem se sice na start a restartoval se na krabičku se správnou mapou, ale do výsledků jsem se už stejně nepočítal. Tuším, že časem bych bral druhé místo v součtu dorostu a juniorů. Ani druhý závod mi nevyšel, a tak jsem jel „jen“ na MED do Maďarska. Tam úřadoval Jára (Jakub Zimmermann), vyhrál, co se dalo, a já měl tu čest s ním a s Duskym (Adam Dusílek) vyhrát štafety.

Rok na to jsem si na jaře zlomil kotník, takže ani do švédského Göteborgu jsem na JMS neodcestoval. Měl jsem štěstí v neštěstí, protože MED se ten rok běžel až na podzim ve Švýcarsku, takže tam jsem odjet mohl a zaběhl jsem tam možná můj jediný opravdu dobrý individuální výkon. Na longu jsem bral čtvrté místo za vám možná povědomými jmény: Matthias Kyburz, Lucas Basset, Lauri Sild.

V roce 2009 jsi v italském Trentinu získal stříbro na MS juniorů. Jaké máš vzpomínky na tento závod?

Jedny z nejintenzivnějších, které jsem za těch dvacet let reprezentování zažil. Jako outsider jsem běžel někde uprostřed druhé skupiny. Byl to sprint levá–pravá v roztroušené zástavbě, hodně zastavování a změn směrů. To mi sedělo, protože jsem byl vždycky hodně dynamický. Tehdy ještě nebyl SI Air. Po doběhu jsem měl strašnou radost z výkonu a jen čekal, na co to bude stačit. V medaili jsem po doběhu nevěřil, ale postupem času jsem si začal okusovat nehty. Nakonec to bylo druhé místo za Matthiasem Kyburzem.

Po přechodu do mužů ses stal historicky nejúspěšnějším českým závodníkem, když jsi od roku 2013 do roku 2025 získal v domácích individuálních závodech 11 mistrovských titulů a nepočítaně dalších medailí. Kdo byl v této době tvým největším soupeřem?

Jediný, kdo mi byl sokem po celou dobu, byl Vojcek Král. Za těch uplynulých patnáct let to pak byli ze začátku hlavně Šéďa (Jan Šedivý), Bet (Jan Procháka) a Olaf (Tomáš Dlabaja). Následně Ňuf (Jan Petržela), Kubátík (Pavel Kubát) a od roku 2021 nás přeskočil neporazitelný Křivdič (Tomáš Křivda). To jsou ti, které bych takto slovně vypíchl. Kvalitních soupeřů ale bylo podstatně více.

Na který mistrovský závod nejraději vzpomínáš?

Asi na první vyhranou klasiku v mužích, kterou jste shodou okolností pořádali vy na Vysočině v Pusté Rybné v roce 2016. V cíli jsem se štěstím rozbrečel — tak silné zadostiučinění to pro mě bylo. Navíc rok předtím jsem byl při klasice nemocný a doběhl až jedenáctý, což pro mě bylo strašné zklamání po roce 2014, kde jsem bral třetí místo v dostřelu zlata.

Po celou kariéru jsi byl členem SK Brno Žabovřesky. Jak prožíváš štafetové závody ve svém mateřském klubu?

Když celé dorostenecké roky trénujete skoro každý den ve skupině kamarádů, naučíte se štafety a družstva milovat. Je to jediný závod, kde tu společnou dřinu můžete sdílet v jednom výsledkovém zápise. Štafety já prostě můžu, a to hodně. Jen je škoda, že se na štafeta většinou vybírají terény, u kterých se řekne „na štafety dobrý“. Už teď se těším příští rok na štafetový víkend do Ralska.

S tvým jménem se váží i úspěchy na velkých štafetových závodech ve Skandinávii. Nyní už deset let běháš za OK Linné, se kterým jsi vyhrál švédskou Tiomilu 2022, byl tam třikrát druhý (2017, 2018 a 2024) a jednou třetí (2023). Švédskou 25mannu jste ovládli s Linné v roce 2023 i 2024, na Jukole jsi byl 2x druhý (2023 a 2024). Ale uspěl jsi i s norským týmem Kristiansand OK, s kterým jsi v roce 2015 finskou Jukolu vyhrál. Poděl se s námi o kouzlo úspěchů na těchto velkozávodech.

Tohle se těžko formuluje do slov. Já jsem zažil Tiomilu třikrát za Žabiny (2009, 2010, 2011) a nasával jsem tam tu atmosféru, která je zcela jedinečná. Myslím si, že být někdy členem vítězného Tiomila týmu mě motivovalo k tréninku víc, než stát se mistrem světa. Bylo to pro mě představitelnější a reálnější. A tak jsem měl strašnou radost, když jsem na jaře 2011 dostal nabídku zúčastnit se soustředění KOK (Kristiansand orientering klub) ve Francii, zaměřeného na MS 2011. Tam jsem na trenéry udělal dobrý dojem a dostal nabídku stát se členem týmu. Podmínkou, kterou nebylo těžké splnit, bylo přestěhovat se na čas do Kristiansandu a podpořit místní tréninkovou skupinu.

První dva roky jsem běhal v druhém týmu, i když jsem výkonnostně dávno patřil do prvního. Z toho jsem dvakrát doběhl z prvního úseku na druhém místě. Důvěru týmu ale bylo potřeba si získat. Rok 2015 se mi v reprezentačním dresu vůbec nepodařil, ale vyhraná Jukola zachránila celou sezónu. Bylo to obrovské. O jednotlivých ročnících a cestě za nimi bych mohl napsat knihu. Když jsme o několik let později vyhráli s Linné Tiomilu, bylo to emočně pro celý tým ještě silnější. Pro švédský oddíl je Tiomila důležitější než cokoli jiného a v podstatě od podzimu do dubna se nic jiného neřeší, takže si představte, jaké to bylo, když většina týmu po více než 10 letech snažení poprvé zvítězila. To je můj nejsilnější zážitek v kariéře.

Pojďme k reprezentaci. Byl jsi dlouho stabilním členem českého týmu. Na MS jsi startoval celkem devětkrát. Dvakrát ses probojoval do první desítky na klasické trati, byl jsi desátý na MS 2023 ve Švýcarsku a na MS 2021 v Doksech jsi obsadil osmou příčku. Přibliž nám zpětně tento závod v domácím terénu před domácím publikem.

Byl to závod, ke kterému jsem dlouhodobě směřoval, od zveřejnění terénu na MS 2017. Když se mi pak podařilo v podobném terénu na krátké vyhrát závod Světového poháru u Turnova, ještě jsem se více utvrdil, že tohle je šance na skvělý výsledek, která přijde jednou za život — někomu možná nikdy. Na jaře 2021 jsem se po úspěšném kempu v Keni vrátil domů do Liberce, kam jsme se Gabčou v roce 2019 přestěhovali kvůli domácímu MS. (Pře)Motivován, že teď je potřeba pořádně máknout v lese. Co vám budu říkat, zranil jsem se celkem záhy. Achilovka mě trápila dost dlouho a příprava nebyla úplně ideální, takže od snu stát se prvním českým medailistou z klasiky na MS jsem vnitřně ustoupil. Možná právě proto jsem stál na startu s klidnou hlavou. Závod to z mé strany nebyl úplně perfektní, ale určitě vydařený. Měl jsem z výkonu radost. Jen dvě volby jsem nezvolil správně, a to je na skalní klasiku celkem přijatelná bilance. Od velké bedny mě dělila právě jedna špatně zvolená volba (K15). Docela podrobně jsem průběh závodu popsal na YouTube.

Byl jsi velmi výraznou postavou štafet na evropských a světových šampionátech. Ve štafetách a mixových štafetách jsi stál 8x na velké bedně na MS a 3x na ME. Ale medaile žádná. Co k ní chybělo?

To by mě taky zajímalo. Trošku toho štěstíčka asi. Párkrát jsme byli opravdu blízko. Třeba při mixech v Estonsku nebo o rok později v lese v Lotyšsku, kde dvě kontroly před cílem bojovalo pět týmů včetně nás o zlato. Čtvrté místo na MS v Norsku, kde jsem běhal s naštípnutým palcem na noze, s Kubátíkem a Vojckem bylo nad očekávání. Dokonce jsme porazili domácí Nory, ale ti Francouzi nás zase v závěru obrali o bronz, stejně jako o rok dříve na Evropě. Zážitky jsou ale silné a krásné i bez medailí.

Asi největšího individuálního úspěchu jsi dosáhl vítězstvím v závodě Světového poháru, který se běžel v roce 2018 ve skalnatých terénech Českého ráje. Jaký to byl pocit postavit se před domácím publikem na stupeň nejvyšší?

Bylo to úžasné, především proto, že jsem tam nešel sám. Kubátík bral čtvrté místo a to mi udělalo velikou radost. Věděl jsem, že tam běhat umím, ale také jsem věděl, že se mi to musí sejít a že to vůbec neznamená, že by se to někomu nesešlo lépe. Až do konce jsem byl na drátkách, jestli někdo z favoritů zaběhne lépe. Ale docela brzo se ukázalo, že i když byli velcí favoriti, v tomto specifickém terénu bez poctivé přípravy nemohli svou převahu přetavit v bezchybný výkon po technické stránce. Velkolepé vyhlášení jsem si ve stísněném prostoru před Valdštejnem užil náramně. Kamarádi, rodina, známé tváře z českých závodů, ze všech vyzařovalo nadšení a jásot. Tolik energie jsem z toho načerpal. Na hodně dlouho dopředu.

Na co budeš z reprezentace vedle vítězství v závodě Světového poháru nejvíce vzpomínat?

Na tu naši společnou cestu. Na všechny zážitky spojené s přípravou na společný vrchol každého roku. Od prvního soustředění, kam jsem se jako nadějný junior vecpal v roce 2009, až po poslední kempy, kde jsem se už cítil lépe s trenéry u stolu, nebo klábosení u nich na pokoji. Teď, když to tak sepisuji, mi vybíhá spousta silných vzpomínek a většina z nich je z té cesty za svým snem. Pomyslný vrchol v podobě titulu mistra světa, kterého jsem nedosáhl, i když jsem si to od 16 let přál a šel si patnáct let tvrdohlavě za tím. Vnitřní změna u mě nastala ve chvíli, kdy se nám to nikomu nepovedlo doma, na MS, kam jsme všichni směřovali čtyři roky. Zakořenil ve mně pocit, že to byl utopický sen. A v tu chvíli ve mně část toho tahu na branku umřelo.

Kdo Tě v průběhu Tvé dlouhé a úspěšné kariéry trenérsky nejvíce ovlivnil?

Ještě bych to rozdělil na to, který trenér ve mně zapálil nevyhasnutelný oheň, a na toho, kdo mě nejvíce naučil o tom, jak trénink funguje. Všem trenérům, kterými jsem prošel, patří velký dík. Od rodičů, kteří byli prvními trenéry a největšími podporovateli od začátku až do konce, přes Pavla Smékala, následně Libora Zřídkaveselého, kterému patří první věta o ohni. Zbyňka Pozdíška, se kterým jsme v mém primu ladili i ty nejmenší detaily (tomu patří ta druhá zmínka společně s Radkem) po trenéry reprezentace Radka Novotného, Jaroslava Kačmarčíka a Jana Šedivého, který prošel celou škálou toho, kým se mohl stát (vzor, soupeř, kamarád, mentor).

Nechystáš se i ty nyní na trenérskou kariéru?

Právě dodělávám trenérský kurz T2. Ale popravdě, ještě se učím fungovat v „normálním“ pracovním životě, takže se na žádné velké trenérské odpovědnosti nechystám. Teď vidím smysl a význam v osobním mentorinku.

Běháš orienťáky skoro 30 let. Co se za tu dobu změnilo?

Skoro všechno se změnilo. Technologicky se orienťák přizpůsobil době — máme SI Air, Livelox, živé mezičasy, GPS přenosy, živé televizní přenosy, ale hlavně mnohem přesnější a dokonalejší mapy. Stačí se podívat do mapového archivu na starší mapy, a to nemusíme do hluboké historie, a zděšeně koukám, jak jsme na tom mohli běhat. Za mě se bohužel orienťák přesunul více do měst, než na co jsme byli zvyklí před deseti nebo dvaceti lety. Minimálně na mezinárodní scéně je to teď 50/50.

Jen to nejdůležitější doufám pořád zůstává stejné a to jsou ti lidé, kteří tento krásný sport provozují.

Co bys popřál českému OB do dalších let?

Aby orienťák pořád táhnul tu stejnou sortu lidí, abychom mohli běhat v krásných lesích, kam nás třeba zatím nepustili, aby nás netáhlo NSA a vidina peněz někam, kam jako sport/komunita nechceme. A v neposlední řadě, z pohledu bývalého reprezentanta, bych si přál medaili z MS. Už je to zatraceně dlouho od poslední medaile na MS, tak to bych stávajícím reprezentantům moc přál, aby to někdo co nejdřív odšpuntoval.

Moc děkuji za rozhovor.