S Vojtou Králem na konci reprezentační kariéry

Na vyhlášení Ankety nejlepších o-sportovců na konci listopadu v Hradci Králové se s reprezentací oficiálně rozloučil dlouholetý velmi úspěšný závodník Vojtěch Král. Při té příležitosti jsme mu položili pár otázek.

Ahoj Vojto. Odpovědět na otázku, jak ses dostal k orienťáku, by bylo asi jednoduché – narodil ses totiž do orienťácké rodiny. Já osobně mám na tebe vzpomínku, když jsem tě v roce 1995 potkal s tvou sestrou na závodech u Benešova a trochu jste bloudili… Takže tu otázku položím trošku jinak. Jak na své začátky vzpomínáš?

Na své začátky vzpomínám jen v dobrém. Byly to roky plné dobrodružství v lese a kamarádství na shromaždišti nebo v kempu. Nevadilo mi, že jsem často bloudil, nebo že mě rodiče museli sbírat z lesa až po závodě, kdy jsem se zacyklil na fáborkách a nedokázal běžet jen podle mapy. Závodění mě bavilo už od začátku.

A když zmiňuješ tvou první vzpomínku na mě, tak i já mám svou první vzpomínku na tebe. A možná, že se jedná o ten stejný moment. Startovali jsme tehdy se sestrou Ladou v podobný čas a měli i nějaký stejný postup, takže jsme se seběhli a šli spolu. V tom jsme ale uslyšeli mocné frkání za zády a přepadl nás strach, že je za námi kůň. Napadlo nás jediné a to skočit do nejbližšího hustníku a schovat se. V průhledu mezi větvemi jsme pak neviděli koně, ale tebe – Béďu Klimpla!

Správně, tak to byl ten samý závod. Ale pojďme v tvé kariéře dál. V dorostu jsi moc nezářil, pohled do výsledků říká, že jsi v H16 získal na českých šampionátech jen dva bronzy. Více ses začal prosazovat až ve starších dorostencích, kde jsi získal v roce 2006 svůj první titul v jednotlivcích – na krátké trati. Tedy postupné zlepšování, začal jsi více trénovat?

Nepoužil bych příslovce „více“, ale jen sloveso „trénovat“. V H16 jsem prvním rokem ani netušil, co je to MED. Tehdy jsem prostě jen chodil na středeční OB tréninky, hrál s kamarády z okolí fotbal, navštěvoval kroužek atletiky a o víkendech jezdil na závody. Trochu víc jsem začal běhat v H18, ale nic systematického. Všechny výsledky byly jen součástí talentu a já neměl žádnou jasnou představu o tom, jestli se chci orientačnímu běhu v budoucnu věnovat naplno.

Ale už v roce 2005 jsi získal své první zlato. Bylo to ve štafetách a vaše štafeta dorostenců běžela ve složení Štěpán Kodeda, Petr Strachota a Vojta Král? Pamatuješ si ten závod?

Samozřejmě si ten závod pamatuji. Myslím, že ho pořádala hradecká Slávie. Tehdy jsme soupeřili s velmi silnou štafetou Jičína (Beneš, Holas, Drobník) a nebyli jsme papírově silnější. Ten den se ale nám všem závod podařil, takže jsme mohli slavit.

Startoval jsi na ME dorostu v roce 2005 v Česku, kde jsi skončil ve sprintu čtvrtý. Bylo toto umístění motivací do dalších let?

Stál jsem tehdy ve stínu silnějších borců (Beneš, Kodeda, Chromý), a protože jsem nerad prohrával, hnalo mě to k lepším výkonům, abych se jim vyrovnal. Samotné 4. místo na MEDu bych nenazýval zásadní motivací – prostě jsem rád závodil, ať už se jednalo o mezinárodní akci nebo hanácký oblasťák.

V roce 2007 jsi zazářil, když ses v australském Dubbo překvapivě stal juniorským mistrem světa ve sprintu. Poděl se s námi o vzpomínky na tento závod.

Pamatuji si překvapení ve tváři Olava Lundanese, když zjistil, že ho porazil tehdy bezejmenný Čech. Kdyby přitom věděl, že jsem do JMS od listopadu roku 2006 stihl naběhat jen 700 km a skrz bolest kolene asi tři měsíce skoro netrénoval, asi by si s chutí zanadával. Sprint v zoo si pamatuji, nebyl nijak záludný ani moc technický, stačilo dobře volit a rychle běžet, což jsem uměl. Tuším, že jsem startoval ve 2. skupině, takže jsem musel ještě chvíli čekat, než doběhnou favorité. Nepředpokládal jsem, že můžu vyhrát. Nakonec to ale dopadlo a pak následovaly samozřejmě jen radostné okamžiky.

Když jsi byl prvním rokem muž, dostal jsi možnost startovat na mistrovství světa v maďarském Miskolci, kde jsi doběhl ve čtvrté desítce. Pomohlo ti to v motivaci?

První rok v H21 byl velkým zlomem v mé kariéře a vnímání orienťáku jako celku. Začal jsem systematicky trénovat a stanovil jsem si i dlouhodobé cíle, což jsem dřív nedělal. Zároveň jsem poznal, že s trochou tréninku se můžu vyrovnat lepším soupeřům a že talent mi už v dospělé kategorii stačit nebude. Samotný závod na MS se mi nepovedl podle představ, takže spíš než motivací byl pomyslnou fackou.

Po přechodu do mužů ses hned do úplné české špičky neprosazoval. Zlom nastal až v roce 2013, kdy jsi získal svůj první mistrovský titul v mužích. Celkem máš 11 zlatých medailí ze závodů jednotlivců, další čtyři zlata ze štafet a sprintových štafet se svým klubem SK Severka Šumperk. Na který titul nejraději vzpomínáš?

V roce 2009 jsem takzvaně vyletěl a vysloužil si nálepku „nominátora“, ale v roce 2010 a 2011 jsem podlehl zraněním a tak jsem zůstal mimo všechny velké akce sezóny. Nebyly to lehké časy, ale nevzdal jsem se a protože jsem cítil silnou vnitřní motivaci v orienťáku uspět, podařilo se mi znovu naskočit do rozjetého vlaku – zřejmě do úplně posledního vagónu…  Na konkrétní tituly nevzpomínám, ze všech jsem měl radost, ale spíš vzpomínám na samotný průběh závodů, na příběhy, které napsaly a jaké detaily vedly úspěšně do cíle.

Pojďme zpátky k mezinárodním závodům. Startoval jsi na 11 světových šampionátech. V letech 2014 až 2022 jsi běžel MS bez přerušení. Který výsledek na MS je pro tebe nejcennější?

Nejlepší formu jsem si přivezl na MS 2019 v Norsku, kde jsem překvapil na longu 7. místem a nebýt přehlédnutí pořadí kontrol na middlu, možná bych bojoval o podobný výsledek i v druhém individuálním závodě. Na štafetách jsem sice běžel top výkon individuálně, ale stačilo to jen na 4. místo. Šampionátu v Norsku si velmi cením, protože jsem byl schopný držet krok s nejlepšími světovými esy ve Skandinávii a na několika postupech je i předčít.

Byl jsi i na šesti mistrovstvích Evropy, z kterých máš dokonce dvě medaile. V Portugalsku 2014 jste spolu s Janem Petrželou a Janem Procházkou byli ve štafetě druzí čtyři sekundy za Švédskem. Evropský bronz ze štafet máš i z Jeseníku 2016, kde jsi finišoval Honzovi Petrželovi a Honzovi Šedivému. Od zlata vás tehdy dělilo 13 sekund. Medaile byly úspěchem, ale přesto – nebylo to trochu zklamání, tak těsně od titulu? Jak se na to díváš s odstupem času?

S odstupem času bych právě slovo zklamání určitě vynechal. V obou případech jsme předvedli kvalitní výkony a o výsledném pořadí rozhodovaly jen malé detaily. Někdo by mohl říct, že v náš neprospěch, ale to by bylo rouhání. V Portugalsku jsem sledoval Betův finiš už jen jako divák a mohl jsem maximálně fandit až do konce, což jsem taky velmi odhodlaně dělal. Bet odvedl skvělou práci a medaile byla příjemnou zátěží na cestu domů.

O dva roky později v Jeseníku jsem měl spíš štěstí v neštěstí. Zbyla na mě výrazně horší farsta před arénou a z vedoucí pozice vláčku jsem se propadl dozadu. Smolný závod to byl pro Švédy, kdy Gustava Bergmana stáhli na diváckém úseku, protože jejich štafeta byla disk. To jsem viděl při průběhu diváckým úsekem, ale na jaké pozici jsem se aktuálně nacházel, jsem nevěděl, protože nás zmíněná farsta hodně rozdělila. V pytlíku jsem se potkával jen s Mažňákem (Magne Daehli), a když se schylovalo k závěrečnému zrychlení na předdiváckou, vynořil se ze strany Martin Hubmann a my tři byli téměř společně na předposlední kontrole. Moje tělo už ale nenašlo žádnou sílu na drtivý finiš a tak jsem zaostal za svými soupeři v domnění, že jsme až čtvrtí. Po oražení sběrky jsem ale samozřejmě poznal, že jsme měli štěstí a zase se postavíme na stupně vítězů.

Další medaili, tentokráte z jednotlivců máš z Word Games 2017 v polské Vratislavi, kde jsi doběhl třetí na krátké trati. Jak na ten závod vzpomínáš?

Jako na závod, kdy se mi konečně povedlo zúročit všechny ty roky dřiny. Byl to v podstatě český terén, kde jsem se cítil velmi silně a věděl jsem, že můžu jít na hranu. Šel jsem ofenzivně hned od začátku, což mě na první kontrolu trochu vytrestalo, ale pak jsem se uklidnil a mohl pokračovat v nastaveném úsilí až do konce.

Velmi úspěšný jsi byl i ve Světových pohárech. V celkovém hodnocení jsi skončil třikrát na 5. místě (2017 – 2019). Tady nešlo o jeden povedený závod, bylo nutné být velmi dobrý v celé sérii. Závod SP jsi ale i třikrát vyhrál (2017 Cesis, 2018 Praha, 2019 Basel). Bylo to náročné?

Často jsem tehdy slýchal, že jsem sprinter, ale tahle série v celkovém pořadí SP snad dokázala, že i v lese jsem dobrý orienťák. Náročné to bylo, ale když máte cíl, který vás žene – a já si takový cíl dal – tak se závodí o trochu lehčeji. Vzhlížel jsem k univerzálním běžcům typu Daniela Hubmanna a chtěl jsem zkrátka běhat jako oni.

V době tvé kariéry začala nová o-disciplína, knock-out sprint. Ty jsi řadu úvodních závodů vyhrál. Na mistrovství světa se ale KO sprint dostal až později. Nemrzí tě to?

Mrzí mě, že rok 2020 zkazil Covid, ale to je asi tak vše, co s tím mohu udělat. Na MS 2022 jsem KO sprint běžel a dostal se do semifinále. Finále mi uteklo o jedno oběhnutí keře ze špatné strany, ale ten den jsem byl rád, že jsem vůbec došel tak daleko. Pár hodin po doběhu semifinále jsem ulehal do postele s horečkou. Už ráno jsem cítil, že nejsem v dobré formě a měl jsem na výběr buď zkusit KO sprint, nebo svou slabost zkusit vyležet a pokusit se zaběhnout dobře individuální sprint. Vsadil jsem na KO a dostal jsem KO!

Ty dva vyhrané KO sprinty ve světovém poháru jsou příjemným bonusem. Dokázal jsem tehdy zúročit svou vrozenou rychlost a navigační vyspělost (nebo možná spíš dospělost). Zkrátka běhal jsem tak dlouho, než mi někdo vymyslel disciplínu na míru :-).

Tvým posledním reprezentačním vystoupením byly štafety letos na MS ve Finsku, kde naše štafeta skončila sedmá. Bylo to nostalgické loučení?

Chtěl jsem podat výkon hodný zapamatování… a tak jsem vytvořil dvě opravdu hloupé chyby. Vždycky mě mrzí, když nepodám nejlepší možný výkon, a tady dvojnásob, když šlo o týmový výsledek. Na nostalgii si nepotrpím, takže se žádné slzy nekonaly. Skončila jedna kapitola, ale hned se otočil list a začíná nová. Tak to v životě chodí. Doběhl jsem se ctí, dal rozhovor do TV a odešel s hlavou vztyčenou. 

Na letošním semináři trenérů jsi měl zajímavou přednášku na téma zlomové body v kariéře reprezentačního běžce a jejich aplikace v přípravě. Poté jsi při vyhlášení ankety dostal otázku, které tři věci bys udělal jinak. Poděl se s námi o tyto tři věci.

1. Začít se systematickým tréninkem dříve než v kategorii H21 – ideálně tak v H18.
2. Věnovat se dlouhodobě a systematicky silové přípravě a předcházet tak mnoha zbytečným zraněním.
3. Jezdit poznávat skandinávské terény (a soupeře) co nejdříve. Je to nejlepší orienťácká škola. 

Když si prohlížím ORIS, tak vidím, že jsi byl za 10 let stavitelem 13 závodů. Baví tě závody pořádat?

Ano, je naplňující pořádat závody, které účastníkům poskytnou kvalitní sportovní zážitek. Severka Šumperk je docela aktivní v pořádání a tak mě samozřejmě nemohla rola stavitele minout. Do budoucna plánuji své portfolio v ORISu rozšířit.

Končíš svou reprezentační kariéru a začíná ti kariéra trenérská – stáváš se trenérem reprezentace v Německu. Když hovořím s Honzou Šedivým, tak mi občas říká, že jako závodník neměl představu, co vše bude muset jak trenér zařizovat. Ty máš představu, co vše budeš dělat?

Myslím, že mám už docela jasnou představu, ale určitě se najde mnoho aspektů, o kterých jsem ještě vůbec nepřemýšlel a budu je řešit za pochodu a pravděpodobně se mi nevyhnou nějaké přešlapy.
Nedělám si iluze o své dokonalosti… 

Ještě taková tradiční otázka těchto rozhovorů. Co se za tvého dlouhého vrcholového běhání v orienťáku změnilo?

Změn proběhlo hodně, vyvíjely se nové disciplíny, pravidla i podmínky pro trénink. Každý musel reagovat a neustrnout na mrtvém bodě. Pro mě mají všechny disciplíny stejnou váhu. Kdo chce být nejlepší, musí podat dokonalý výkon a je jedno jestli běží 7 nebo 100 minut, pořád se jedná o bezchybnou navigaci v kombinaci s extrémním fyzickým výkonem. 

A úplně na závěr. Co bys popřál českému orienťáku do dalších let?

Aby získal jako sport prestiž, která mu přísluší.

Moc děkuji za rozhovor a přeji v nové roli mnoho úspěchů!

Úvodní foto: WOC 2025