Tereza Rauturier: Na zbytek sezóny mi motivace chybět nebude

Terko, ještě jednou velká gratulace k výkonům na MS a k získání zlata. Jaké jsou pocity teď, pár týdnů po šampionátu? Už sis uvědomila, co jsi vlastně dokázala?

Ahoj a děkuji mockrát. Je pravda, že už to nějaký pátek od zisku titulu je, ale asi to ve mne bude dost rezonovat ještě nějakou chvilku po zbytek sezony (nebo navždy, úsměv). Zároveň už jsem měla vícero příležitostí se k tomu nejen myšlenkami vracet a uvědomování si toho, že se to opravdu povedlo a ten největší kariérní sen se stal skutečností, je krásné a přála bych každému prožívat takovéto pocity, ať už jsou vaše sny jakékoliv.

Pojďme se k celému šampionátu vrátit. Ještě před KO sprintem se běžel závod ve sprintu, kde jsi brala 4. místo za Luckou, což je samo o sobě skvělý úspěch. Jaké byly Tvé pocity a nebyla jsi trochu zklamaná, že Ti to taky „necinklo“?

Čtvrté místo na MS je parádní výsledek a jsem za něj vděčná, i když teda brambora je vždy taková hořkosladká, co si budeme, ty medaile jsou holt pouze pro první tři a zbytek už je v lehkém stínu.

Nicméně zaběhnout si svoji první individuální top šestku byl pro mne před šampionátem velký – a troufám si tvrdit i realistický – cíl.

Bohužel můj výkon na trati se hodně odchyloval od pomyslného ideálu a tak při doběhu do arény ve mne převažovaly hlavně negativní pocity z nepovedené práce. Zároveň jsem ale slyšela, že to bude určitě do top6, a to mne i přes aktuální zklamání potěšilo. No a když těsně po doběhu nade mnou stála Lucinka a sdílela, že má medaili, tak se pocity okamžité radosti dostavily a všechno bylo tak, jak mělo být. Bylo krásné být po jejím boku při sdílení takového medailového úspěchu.

Byl KO sprint hlavním závodem, na který ses před šampionátem soustředila? Vloni po úspěchu na SP ve Švýcarsku jsi říkala, že to je disciplína, která Ti svým způsobem sedí a zkusíš se zapracovat na taktice. Evidentně se to podařilo…

Snažila jsem se připravit na všechny 3 závody, jak nejlépe bylo možné, nicméně tím, že právě v KO sprintu se silně promítá taktická složka výkonu, (nejen) mentálnímu nastavení jsem dala v přípravě hodně. Po loňském ME a takticky nezvládnutém semifinále jsem si v hlavě nastavila projekt KOSMO (KO Sprint Medal (d´Or)) právě pro nadcházející mezinárodní kola s vyústěním ideálně na MS. KOSMO bylo takové pomyslné klíčové motivační slovo, jež jsem měla v hlavě na pravidelné bázi od loňského léta a často jsme toto téma otevírali i s Maxem (manžel Terky, který je stejně jako ona aktuálně členem oddílu Slavia Liberec Orienteering, pozn. red.). Těch prodiskutovaných hodin o vhodné taktice v různých situacích, navnímávání reakcí ostatních závodníků či videoanalýz proběhlých kol bylo opravdu hodně. Nicméně tím, že to jelo tak nějak průběžně, bylo fajn, že v závěrečné fázi ladění už člověk zase žil krok po kroku přítomností. A pak jen v den D tahal určité momenty z podvědomí, často i hodně nevědomě…Zároveň jsem se opírala věřím i o bohatou sbírku zkušeností, přeci jen můj první mezinárodní KO sprint jsem běžela už na jeho premiéře při SP v Praze 2018, následně pak 2019 byla stříbrná…v té době jsem teda nad tím nijak takticky asi moc nepřemýšlela a zároveň se ta disciplína od té doby extrémně vyvinula. Ale i tak si myslím, že každý takový střípek byl velmi cenný, aby se to jednou povedlo zúročit v nejlepší možné podobě.

Pojďme si závod KO sprintu projít. Jaká byla kvalifikace a následně čtvrtfinálové a semifinálové závody?

Kvalifikace byla o den dříve, což je vždy takové příjemnější, že je to rozděleno a nekoná se vše v jeden den. Já osobně nejsem moc „kvalifikační“ typ, nesedí mi brzké ranní starty a celkově mi to moc nechutnalo fyzicky a po technické stránce jsem brala hodně schodových nakonec i ztrátových postupů. Na kvalifikaci to ale bylo dostačující a nakonec jsem byla i velmi ráda za mou pozici, protože to určuje pořadí výběru do čtvrtfinálových respektive semifinálových kol, protože člověk musí kalkulovat i s potenciálními závodníky pro SF, a já si vždycky říkala, že je optimální vybírat spíše až ke konci, kde si člověk může ještě vybrat, ale zároveň už tuší, že ho zezadu nikdo neohrozí a lze to tak mít více pod kontrolou. Takže nakonec jsem po kvalifikaci a výběru byla velmi spokojená a měla pocit, že moje QF, respektive SF je „nejhratelnější“ pro postup do samotného finále.

Čtvrtfinále a rozdělení trati do tří křídel motýlka jsme očekávali, takže pak už šlo jen o to běžet velmi rychle, když byl člověk sám, a pozičně to mít pod kontrolou na závěrečnou společnou pasáž. Semifinále nabídlo často omílané téma postupu na pátou kontrolou a my jsme tam po ní zůstaly v čelní skupince tři v boji o dvě postupová místa. A ač to v následující pasáži vypadalo, že fyzicky visím hodně na gumě, což lehce jsem asi visela, na druhou stranu jsem se to snažila mít načtené na samotný závěr a věřila svým silným finišům. Nakonec to celé Švédka usnadnila, když vzala v závěru horší volbu a ještě na ni udělala chybu, a tak oslavy postupu do finále byly na místě.

Pojďme tedy do finále. Bylo možné ponechat si po předchozích kolech čtvrtfinále a semifinále nějakou rezervu?

Nutný především mentální restart v krátké pauze před finále se v rámci možností povedl, co se bohužel ale nepovedlo, byla moje silná bolest v chodidle, přes kterou jsem se už nemohla ani rozcvičit. Věřila jsem tak už snad dost natonizovaným nohám a adrenalinu, že to zmákneme.

No a víte co, já jsem se nakonec v tom finále cítila po celou dobu trati fyzicky nejlépe ze všech těch tří kol.

Možná tomu hodně pomohla hlava, radost z účasti ve finále nebo taky i to, že se spíše taktizovalo, střídala se různá tempa, ale nebušily jsme do toho fyzicky už od startu. Sumasumárum, moje taktické nastavení, neustálé aktivní pohybování se v čelních pozicích balíku při důležitých rozhodnutí, připravená závěrečná pasáž, včetně nutného odběhu doprava po oražení poslední kontroly (okej ten střet s budovou v plánu nebyl, ale zvládl se) a pak hlavně správný timing mého silného finiše… to vše a nejen to nakonec doskládalo puzzle o všech správných dílcích, jež do sebe zapadly (úsměv).

S čím jsi do finále šla?

Nechyběla lehká (ale asi taková ta zdravá) nervozitka, ale především natěšení na to, co se stane. V KO sprintu se toho vždy stává hodně a může se stát cokoliv a já si to šla především užít, nicméně za plného vědomí každičkého mého mini rozhodnutí, která mě krůček po krůčku přibližovala k cíli na stále dobré pozici. 

Jaké byly první dojmy po doběhu a během vyhlášení?

Euforie, údiv, nevěřícnost, slzy, satisfakce, dojetí… sdílet to s lidmi na místě po doběhu bylo top! Jsem vděčná, že se i Max rozhodl nakonec na chvilku dorazit a zafandit. Přeci jen na té medaili má i on velký podíl, tak to bylo hezké prožít v průběhu květinového ceremoniálu společně, pak utíkal na autobus zpět do Francie. Nicméně hodně českých fanoušků a hlavně celý tým tam zůstal na medailové vyhlášení a upřímně ty pocity při společném zpěvu české hymny byly nezapomenutelné. Byla to čest a krása!

Bylo těžké nastavit hlavu po euforii z vítězství zpět do závodního módu na sprintové štafety? Nebo Ti úspěch spíš dodal další motivaci a sebedůvěru?

Upřímně, bylo to těžké, ale člověk neměl moc na vybranou, prostě přijal danou situaci a po opuštění arény jsem se zkusila už plně focusovat na štafetu. Oslavy, odpovědi na zprávy a další mediální povinnosti a radosti se odsunuly o den později a ještě v deset večer jsem tak mohla odchytnout našeho skvělého fyzio (díky Vojto), který se mne snažil dát v rámci možností dokupy. Co bohužel nešlo odsunout byla moje silná bolest v noze a k tomu i lehce bloknutý krk apod. Noc mi přinesla pouze pár hodin spánku, ale i tak jsem se i přes velké vypětí po všech stránkách zkusila potřebně soustředit na nutnou práci prvního úseku ve štafetě.

Sprintové štafety jsi rozběhla v první skupince, kterou jsi vedla, a i po menším zaváhání v závěru jsi předávala v kontaktu. Jak jsi s výkonem spokojená?

Ta chyba v závěru na předsběrku mě mrzí. Měly jsme tam i lehké kontaktní střety na schodech a já jsem už nezvládla zachovat chladnou hlavu, vzít alespoň střední variantu a nechala se stáhnout na tu nejdelší možnou. Není příjemné končit šampionát s takovouhle závěrečnou situací, na druhou stranu, bylo to předání v nutném kontaktu čelní skupiny, takže práce splněna a mohla jsem si tak konečně oddechnout, i trochu vydechnout a jen s napětím sledovat zbytek týmu.

Celkově byla výprava v Janově velmi úspěšná a po dlouhých letech jste přivezli hned dvě individuální medaile a další cenná umístění na velkém pódiu a v TOP10. Co si myslíš, že k tomu nejvíc přispělo? Mají na tom podíl změny v týmu, jako je zapojení sprintového trenéra?

Myslím si, že mistrovství světa především ta sprintová se v poslední době snaží být něčím specifická a výjimečná, pro nás závodníky se to asi nejvíce promítá do koncepce a stavby tratí a někdy se tam objeví určité prvky, momenty, na které třeba nejsme zvyklí nebo připravení oproti závodům SP. Mnohem více se do toho tak promítne prvek náhody či štěstí, který si myslím, že u sprintů vždy bude, ať chceme nebo ne. Věřím, že i předchozí šampionáty jsme byli jako tým dobře připraveni, ale ne vždy tu dřinu a nasazení dokázali prodat. Tento rok v průběhu celé jarní sezóny se dařilo pronikat na ty vyšší příčky častěji a doufám, že jsem nebyla jediná, kdo věřil, že by se na MS konečně mohlo podařit něco velkého. Nicméně určitě bych tu chtěla vyzdvihnout práci a nasazení nového sprintového trenéra Dawida a samozřejmě i zbytku týmu pod Šéďovou taktovkou, kteří do přípravy nejen na MS dali maximum. Já osobně jsem tento jejich zápal velmi vnímala a snažila se jet na podobné vlně. Zároveň nesmím zapomenout ani na skvělé zázemí a podmínky, jež se snažíme mít pravidelně, ale tentokrát se to opravdu sešlo skvěle (super ubytko vedle závodních prostorů, týmová kuchařka/nutriční, skvělé fungování celého týmu atd. atd.) a to vše v super podporující týmové atmosféře.

Letošní rok je i pro Tebe osobně o změnách. Jak hodnotíš přestup do Liberce, nové tréninkové terény a podmínky a jak Ti to pomohlo v přípravě?

Je to tak, těch změn se od minulé sezóny odehrálo opravdu dost a já věřím, že každá změna (bydliště, trenér, oddíl, Dukla, zimní příprava se zraněním…) měla v té skládačce své místo a pomohla mi hodně si uvědomit a zase třeba se podívat na věci z jiné perspektivy. Někdy i malá změna může udělat velký rozdíl, změny jsou součástí života a někdy je třeba nebát se a dát jim zelenou.

Jaké máš další plány teď v létě a na podzim? Předpokládám, že MS bylo vrcholem letošní sezóny…

Ano, MS sice bylo hlavním vrcholem, ale SP tady u nás na Šumavě už klepe na dveře a já mám radost, že teď mohu čerstvě říci, že jsem dostala po potvrzení výsledků magnetické rezonance zelenou a na start světáků se tak postavím. Bohužel ty zdravotní trable z MS jsou dlouhodobějšího rázu a možná budou muset být v budoucnu vyřešeny operací, ale prozatím je pro mne důležité vědět, že i případný běh přes bolest celou situaci snad nezhoršuje a uvidím, jak se to bude odvíjet dál. Každopádně na závodění do lesa se už moc těším, a i když „příprava“ byla bohužel opět v omezeném či alternativním módu, věřím, že forma z MS ještě alespoň lehce setrvá a s precizním technickým výkonem v lese budu moci i dál bojovat o solidní umístění nejen před zraky českých fanoušků, ale i ve svěťákovém žebříčku, kde jsem teď tuším na pátém místě.

Máš titul z mistrovství světa, tedy něco, co se už 17 let žádnému orientačnímu běžci u nás nepodařilo. Můžeš mít ještě nějaké vyšší cíle a nehrozí, že teď ztratíš motivaci? Je ještě něco, co bys chtěla v orientačním běhu dokázat?

A víte, že číslo 17 je moje oblíbené už od dětství? Tak to byl asi osud (úsměv)… každopádně po 17 letech individuálního, nezapomínejme na zlatou štafetu z roku 2012. Aktuálně na zbytek sezony mi rozhodně motivace chybět nebude, ba naopak jsem vděčná, že mi to zdraví v rámci možností snad dovolí a budu se moci postavit na start lesních závodů. No a co se týče dalších let, samozřejmě máme vícero disciplín, že jo, příští rok nás čeká MS v Maďarsku v lesních distancích, a věřím, že stanovení si cílů na nadcházející sezóny nebude ani po tomto úspěchu problém. Přeci jen úspěch je do určité míry pomíjivá záležitost a já jsem spíše zastánce rčení: „Cesta je cíl.“ Tato aktuální kariérní cesta mi dává smysl a motivaci makat dál.

Foto: Petr Kadeřávek