Tereza Rauturier: Třetí místo v KO sprintu bylo takovou třešničkou za celou sezonou
Terko, velká gratulace ke Tvým výkonům v posledním kole světového poháru. Jak jsi spokojená s jednotlivými závody?
Děkuji moc a vezmu to tedy popořadě. V individuálním sprintu se potvrdilo naše očekávání, že to nebude tak moc technický závod. Šlo o preciznost, a hlavně bylo potřeba mít rychlé nohy. Asi jsem nezvolila optimálně všechny volby a ty nohy taky nebyly v porovnání s ostatními úplně nejrychlejší. Výsledkově to tedy nebylo moc dobré, i když jsem při závodě měla pocit, že by to zase tak špatné být nemuselo. Ve sprintových štafetách jsem předvedla takový svůj standardní výkon. Vybíhala jsem v boji o udržení velké bedny a jsem ráda, že se to povedlo. Skutečnost, že se nám už poslední roky v těch sprintovkách daří držet šňůru minimálně TOP6 výsledků je pěkná a týmově motivující.
V posledním závodě, knock-out sprintu, jsi doběhla celkově 3. Závod – především finále – prověřil jak mapově, tak fyzicky. Jak pro Tebe probíhal?
Poslední závod světového poháru byl takovou třešničkou na dortu za mezinárodní sezónou, která pro mne byla všelijaká, hodně dolu, občas nahoru. Nicméně jsem moc ráda, že se mi povedlo zakončit ji na pomyslném vrcholu, to je vždy zase o kousek více motivující směrem k té nadcházející a člověk zase ví, z čeho se může odrážet a na čem více pracovat. Tento knock-out sprint byl asi jeden z nejhezčích, co jsem kdy běžela. Každé kolo bylo mírně odlišné, jak typem terénu, tak koncepcí tratě s použitím různých dělicích metod, od kterých se bohužel v poslední době na vrcholných akcí upouští, ale je super vidět, že zde si s každým kolem stavitel pohrál lehce jinak a věřím, že to tak přidalo závodům na atraktivnosti nejen pro nás, ale i diváky. Jsem vděčná, že se mi všechny ty tři starty povedly ustát jak technicky, tak hlavně takticky, což se mi bohužel nepovedlo v semifinále na mistrovství Evropy v Belgii. Od té doby jsem nad tím hodně přemýšlela, snažila si vizualizovat různé možné scénáře a klíčové momenty, protože vím, že mám svou silnou zbraň – rychlé finiše – do závěrečných metrů, ale ne vždy se mi povede být v pozici, abych ji pak mohla využít. Byla to zase kvalitní zpětná vazba do skládanky knock-outových zkušeností a věřím, že se povede opět uplatnit i v budoucnu (úsměv).
Myslíš tím práci s psychikou, nebo hlavně tu taktickou přípravu?
Myslím, že od obojího trochu. S psychikou člověk pracuje tak nějak konzistentně a snaží se posouvat, ale teď na světovém poháru mi asi nejvíc pomohlo vědomí toho, že mám jasný plán, s čím do každého kola jdu. Samozřejmě v KO sprintu nic není jasné a těch momentů, kdy něco nemusí vyjít, je tam nespočet a člověk musí zůstat permanentně flexibilní. Někdy to rychlé rozhodnutí vyjde, jindy ne, i o tom tato disciplína je. Zároveň mi teď na závěr sezóny i pomohlo vzít ten závod zase spíše jako takový trénink k nadcházející sezóně, kdy se v KO poběží mistrovství světa. Co se týče psychiky, hodně jsem se snažila uklidnit, že jsi to jdu přece užít a jsem ráda, že mohu do závodu nastoupit ve zdraví a snažit se předvést to nejlepší, co ve mne aktuálně ještě (z)bylo a závod brát jako takovou hru sama se sebou.
Co vnímáš jako svou silnější disciplínu, sprint, nebo knock-out sprint? A co máš raději?
Stále si užívám běhat obojí a silná zatím taky dokážu být v obou disciplínách. Sprint je více individuální závod delšího charakteru, ten čas je skoro dvojnásobný oproti jednotlivým kolům knock-out sprintu, člověk více střídá tempo, často i jiné části města, a s tím spojené změny vedení tratě. Je to za mne disciplína, která prověří závodníka plně po technické a fyzické stránce. Na druhou stranu do knock-out sprintu je navíc začleněn právě i ten taktický aspekt, který je velmi komplexní a nechává závod více otevřený až do posledních chvil a rozhodují v něm skutečné mikromomenty. Tak nějak cítím, že pokud je pro mne šance prolomit čekání na medaili z MS (na kterou český tým čeká už od roku 2012), mohlo by to příští rok klidně snově vyjít právě v tom knock-out sprintu. Zároveň ale risk, že něco nevyjde, je taky největší, zkrátka takové hop nebo trop.
Jak vypadá Tvůj trénink na tyto sprintové disciplíny?
Poslední čtyři roky jsem hodně pobývala ve Finsku z důvodu studijních povinností a i kvůli přípravě na mistrovství světa, které se letos ve Finsku konalo, a připravovala jsem se především individuálně. Každý z nás má trochu jiný přístup k té základní všeobecné přípravě, já si zakládám na tom, abych tam i přes zimu zařadila hodně mapové přípravy, ať již v zahraničí, nebo alespoň v podobě nějaké simulace. Ve stěžejní části zimního období je to hlavně o objemových trénincích, to, co se „upeče“ přes zimu, z toho pak těžím po zbytek roku. Následně se na tom může stavět a přecházet více do rychlosti. Ta nadcházející jarní část sezóny se bude týkat opět především sprintů v závodních intervalech od 7 do 16 minut. Nicméně druhá část sezóny se přenese do lesa, kde je na druhou stranu potřeba být dobře zapracovaný i na dlouhé stominutové tratě v těžké podložce. Zároveň se pak ještě trénink lehce přizpůsobuje i terénu, ve kterém se závody uskuteční, například již třeba víme, že se na mistrovství světa v Janově bude běhat také ve svahu města, tedy se zaměřím i například na takové drobnosti jako rychlé výběhy a seběhy schodů a svahů. V neposlední řadě se snažím pracovat na silovém tréninku, kde trénuji hlavně výbušnost a maximální sílu.
Letošní sezóna byla hodně náročná, absolvovala jsi vlastně všechny zahraniční akce, od světového poháru ve Švédsku přes MS ve Finsku, světové hry, ME v Belgii až po závěrečné kolo světového poháru. Jak se to dá zvládnout?
Celý program jsme vlastně absolvovali jen Tomáš Křivda a já. Společné jsme měli bohužel i to, že jsme byli oba dva na jaře nějaký delší zdravotní výpadek. To rozhodně nebylo optimistické, ale nakonec se nám oběma povedlo ve druhé půli sezóny dosáhnout dobrých výsledků. Každopádně si myslím, že je důležité si po každé akci dopřát alespoň pár dní lehčích dnů a to nejen pro tělo, ale i mentální volno. Není to samozřejmě v určitých ohledech optimální mít tolik závodů po sobě, navíc když se velmi výrazně mění i disciplína závodu, lokace apod., ale na druhou stranu když se chce, všechno jde a člověk vlastně nemá moc prostoru usnout někdy „na vavřínech“, jindy ve smutku a jede se dál, motivace nechybí (smích). Pro český tým to bylo letos obtížnější i v tom, že jsme měli světové hry, které třeba pro některé státy nebyly prioritou a měly pak delší prostor k tréninku mezi lesním MS a sprintovým ME. Zároveň je to do určité míry i individuální cesta, každý si v tom musí najít své, někdo zase třeba nezávodí ve všech disciplínách, já ale zatím zkouším pokrýt všechny distance.
Zmiňuješ přechod z lesních disciplín na sprintové nebo naopak. Jak zvládáš přechod mezi nimi v tréninku?
Zatím si stále nejsem jistá, jestli mi více sedí přecházet od delších lesních distancí k těm kratším sprintovým, nebo naopak. Těžko říct, ale myslím si, že letos se to nakonec vlastně docela povedlo a byla jsem na tom na mistrovství Evropy docela dobře, ač teda světové hry byly lehce protrápené. Nadcházející sezónu to budeme mít zase naopak. Na jaře se budu připravovat na sprintový vrchol sezóny a v létě pak přejdu k tréninkům směrem k lesním disciplínám a opět věřím, že ten přechod zvládnu dobře.
Jak jsi zmiňovala objemovou zimní přípravu. Neláká Tě vyrazit třeba do Keni, kde se přes zimu připravuje spousta atletů a v posledních letech tam jezdí i někteří orientační běžci?
Já osobně jsem byla v Keni v nadmořské výšce jen jednou, za covidu, kdy jsme odjeli celá velká skupina reprezentantů, ale Tomáš Křivda je takový náš matador, který takhle jezdí pravidelně a věřím, že se mu to vyplácí. Myslím ale, že pro takový do určité míry specifický trénink už je potřeba mít zkušenosti a jasný tréninkový plán a taky tu možnost odjet na delší dobu. Pro mě to nikdy nebyla úplná priorita v tréninku a nevnímám to zatím jako stěžejní věc, protože znám i spoustu případů, kdy se to úplně nepovedlo a může to tu sezónu ohrozit. Já momentálně upřednostňuji, když si objemovou přípravu mohu zpestřit i nějakým alternativním tréninkem, třeba si ráda zajedu na běžky, a nepotřebuju v zimě utíkat za teplem do Afriky. Navíc je pro mne v tomto období důležité strávit i čas s přáteli a rodinou, na které moc v hlavní sezóně není prostor. No a v neposlední řadě jsem vždy mívala různé studijní nebo pracovní povinnosti, které by mi třeba ani na tak dlouhou dobu odjet nedovolily. No ale uvidíme, třeba se v budoucnu naskytne příležitost a já ji zase jednou využiji.
Jaká je Tvoje oblíbená forma regenerace?
Aktuálně když podmínky dovolí, tak si nejvíce užívám na masáži, kterou beru jako takové odreagování a snažím se u toho vnímat každý sval těla. Pak pravidelné protahování a cvičení. Dále samozřejmě kvalitní spánek a s tím spojená spánková hygiena a zároveň k té regeneraci patří i vhodná strava. Na tu se plánuji teď přes zimu zase více zaměřit s pomocí nutriční terapeutky, protože nejen objemový trénink si žádá velký energetický výdej, který je někdy náročnější pokrýt a ujíst a zajistit tak, aby tělo nemělo něčeho nedostatek. A někdy je pro mne i příjemnou regenerací alternativní trénink – tedy třeba kolo nebo běžky, kdy si jen užívám pohyb a nemyslím na to, jak rychle jedu nebo jakou intenzitou a jestli mě někdo předjíždí (smích).
Jaké máš plány do konce sezóny?
Po mistrovství štafet a družstev, které si jako každý rok nemůžu nechat ujít, se přesouvám ještě na sever a se svým finským klubem se zúčastním ve Švédsku velkého závodu klubů – 25manna. To je velká klubová událost, kterou beru jako takové zakončení nejen této sezóny, ale i mého pobytu ve Finsku. Za můj finský klub budu běhat i nadále, ale už se tam nebudu vyskytovat tak pravidelně. No a na závěr, když se vše dobře sejde, bych ještě úplně na konci října chtěla běžet se svým francouzským oddílem štafetový závod – oni to nazývají s nadsázkou francouzská Jukola a je to pro ně něco jako pro nás mistrovství štafet a družstev. To beru už jen jako odměnu po celé sezóně, možnost podpořit svůj francouzský klub a užít si super atmosféru (úsměv).
Použité fotografie: Simon Buser, Silvan Schletti, Jari Partanen, Tilda Andersson
