Tomáš Udržal o trénování v LPU: Nejvíc mě na tom baví ta jejich energie a chuť do všeho hned jít
Tome, oslovuji Tě jako šéftrenéra pardubických orienťáků na začátku nové sezóny. Jak se těšíš na novou sezónu Ty a jak vaši svěřenci?
Hodně, protože máme za sebou zimní radovánková soustředění všech skupin na běžkách i v závrtových krasových terénech, takže už se nemůžeme dočkat, až začnou zase pípat startovní hodiny, čipy a místo malých lampiónků budeme hledat ty pořádné, velké a krásné.
Můžeš nám stručně popsat, jak v LPU trénujete? Pokud vím, vlastně si bývalí eliťáci a reprezentanti rozdělily skupinky podle věku a evidentně vám to dobře funguje….
Momentálně již pár let fungujeme tak, že máme rozdělení do skupin od těch nejmenších (mimi) a dál 10, 12, 14, dorost + junioři a dospělí. Pomineme-li dospělé, máme 27 trenérů a 164 mládežnictva, kteří přestupují mezi skupinami primárně podle věku. Zda to přinese to ovoce v dospělých, uvidíme v nejbližších letech, ale v mládeži vidíme přínosy pro obě strany už teď.
Jak se snažíte svěřence motivovat k tréninku? Máte s tím problém je motivovat? Jak moc k tomu pomáhá skupina a třeba nějaké společné vícedenní akce?
Toť otázka pro skupinu dorostu a výše, tam začínáme se systematickým tréninkem. Funguje nám třeba individuální přístup, nastavení, co očekáváme a proč, ale třeba i kouzlo zapůsobit ve správný moment. Velká skupina určitě pomáhá, další dobrou taktikou je pestrost chutí a zážitků na trénincích či soustředěních.
Jak moc kladete důraz na posilování a třeba techniku běhu? Vedete svěřence k tomu, aby trénovali i sami, nebo většinu zvládáte ve skupině?
Posilování, technika běhu a protahování jsou základními pilíři pyramidy, na které musí stavět každý běžec. Kdo nemá širokou základnu, nebude mít vysokou pyramidu. Snažíme se tyto piliře budovat už od žactva. Většinu tréninků zvládáme ve skupině, ale od dorostu výše je samostatný trénink (i samostatnost obecně) jedním ze základních veledůležitých pilířů běžce.
K orienťáku patří i psychika, umět se vyvarovat chyb na trati. Umět ustát neúspěch. Je potřeba to řešit i u dětí (nebo u dorostu) a zabýváte se tím?
U dětí se vůbec nemá závodit, takže úspěch – neúspěch nemá cenu řešit, hlavní je radost a parta. Od dorostu s tím už pracujeme, neúspěch, respektive chyby jsou jen krásnou možností se něčemu naučit. Tyto možnosti přicházejí samozřejmě zpočátku hodně často. Může to být demotivující a je třeba svěřencům vysvětit, jak si oni sami mohou vytvořit systém, aby se množství těchto možností snižovalo, viděli pokrok a bavilo je to. A pozor, že je třeba umět zvládnout i úspěch. A také nevidět vždy jen a jen chyby, ale naučit je vidět hlavně, co se jim už daří.
Pojďme k Tobě: trénování se věnuješ už celkem dlouho a jistě Tě to stojí spoustu času. Nejen každotýdenní tréninky, ale i častá soustředění a další akce. Co Tě na tom nejvíc baví a co Tě k tomu motivuje?
Myslím, že je to ta mládežnická energie, jak do toho jdou a nic neřeší. Baví mě sledovat jejich pokroky i občasné nárazy do zdi (pro ty příliš nebezpečné jim dáváme helmy). Mně osobně v dorostu vyhovuje, že už je tam plná obtížnost tratí i tréninků a že už tam je potřeba mít v trenérském týmu všechny role (kondiční, mapový, organizační, psycholog, fyziolog, lékař…). Motivuje mě se vzdělávat v těchto rolích a předávat zkušenosti mládežnictvu.
Kromě trénování jiných ale pořád sám závodíš, běháš, jezdíš na lyžích. Myslíš, že pomůže, když jdeš mladým příkladem?
Myslím, že je to ideální pro svěřence, když je jejich trenér dokáže stínovat v lese, udělá kotoul na žíněnce, naučí je mazat lyže i jak se zachovat, když člověk promaže atd. Trenér se stopkami na střídačce nemůže mít pro ně takový přínos.
Co bys přál svým svěřencům i sobě do této sezóny?
Ať se společně radujeme z cesty, po které kráčíme. A na konci sezóny, tedy na konci jednoročního úseku této dlouhé cesty, se sejdeme (ještě silnější) na družstvech a užijeme si tam tu parádní týmovou atmosféru.
