Tři zlata od pana Heřmana

Heřmanův Městec se do historie českého sportu zapsal minimálně dvakrát. Poprvé to bylo v roce 1875, kdy se tu vůbec poprvé v Čechách hrál fotbal. Druhý zápis a hned několikanásobný pak pochází z uplynulého víkendu. Poprvé v historii českého MTBO jsme při závodě na našem území razili bezkontaktně. Poprvé v historii uspořádal závod Českého poháru MTBO oddíl Sporticus a až do soboty jsme zatím nikdy v průběhu závodu u jedné z kontrol nemohli sledovat zápas v hokejbalu 🙂 Tři vítězství jednoho eliťáka v jednom víkendu začínají být naopak celkem běžnou záležitostí: V červenci na maďarských mapách vyhrál třikrát Jirka Hradil, teď se totéž povedlo Vojtovi a Martině.

Pohoda v kempu

Kemp Konopáč je v regionu vyhlášeným centrem letních dovolenkových radovánek. Ve spojení s vhodnými blízkými terény jsou podobná zařízení pro náš sport asi ideálním zázemím a tenhle závod to jen potvrdil. Uzavřený areál, kde naše auta, stany ani řádící děti nikomu nepřekážejí, dostatečná ubytovací kapacita, možnost koupání i občerstvení. Čas jindy strávený ve frontě před kadibudkou jsme mohli strávit příjemnější aktivitou – třeba sbíráním ořechů či jablek, kterých bylo po kempu požehnaně. Třešinkou pak bylo letní kino coby ideální prostor k vyhlašování vítězů závodu. Tohle všechno v kombinaci s prakticky ideálním počasím poskytlo nádherný rámec víkendovému trojzávodu.

Technické novinky

Sporticus je oddíl, který formálně vznikl teprve nedávno, ale sdružuje velmi zkušené bikery, kteří se nebojí novinek a progresivních technických řešení. Na mezinárodní scéně se s bezkontaktním ražením závodí už nějakou dobu, nicméně v našich vodách je to pole zatím příliš neorané. Pro MTBO je možnost ražení bez zastávky či výrazného zpomalení určitě přínosem. V Heřmanově Městci jelo s AIR čipem přes 180 závodníků, tj. více než polovina startovního pole. Drtivá většina si tuhle novinku pochvalovala, někteří si dokonce čipy půjčovali ještě hned po middlu, protože plynulost průjezdu lesem je s touhle věcičkou opravdu na úplně jiné úrovni. V tomhle kontextu je třeba zmínit ovšem i pár věcí, které bude potřeba vychytat. Zejména se jedná o závodníky, kteří u kontrol staví a mapují. Vzhledem k tomu, že ten, kdo má namapováno a má AIR, určitě nechce u kontroly zpomalovat, natož zastavovat, je nezbytné důsledně dodržovat pravidlo, že u stojanu s kontrolou se nestojí a nemapuje.

Bezkontaktní ražení má samozřejmě svoje technické limity, kromě vzdálenosti (garantovaná funkce je 20 cm od krabičky či méně, reálně razíte po přiblížení čipu na 20-40 centimetrů) je limitující i vaše rychlost. Na to je potřeba dávat pozor hlavně ve sjezdech a při cílování, protože při průjezdu rychlostí nad cca 40 km/h krabička čip prostě nestihne zaregistrovat. Na tuhle vlastnost zřejmě (mimo jiné vlastní chyby) doplatil v neděli Honza Svoboda, kterému při spurtu do cíle čip nezablikal a MaKa to nakonec nejspíš stálo druhej flek.

Další zajímavou vychytávku jsme mohli zaregistrovat v oblasti štítkování. Žádné napínáčky a papírky, které se musí po závodě sbírat a likvidovat! Po dohodě s vlastníky pozemků použili pořadatelé dočasnou značkovací barvu ve spreji. Za pár týdnů značky zmizí a není třeba se obávat, že by teď někde po lese běhal zajíc s náhodně vypadnuvším napínáčkem v tlapce. Dle mého názoru je tento systém i nepatrně odolnější proti případným sabotérům či aktivním vše sbírajícím návštěvníkům lesa.

Middle

Na rozmapování a rozjetí byl pro závodníky připraven middle v relativně lehkém terénu s malým převýšením. Hned po startu nabídl některým kategoriím stavitel úsměvnou volbu „hezká cesta versus souběžné čerstvé oraniště“, alespoň ale bylo těch prvních pár set metrů před nájezdem do lesa o čem přemýšlet. Orientační náročnost závodu byla delším kategoriím uměle navýšena několika smyčkami, spojnice kontrol pánské elity lehce připomínají spíše první batolecí pokusy o písemný projev. Záměr způsobit rychlými změnami směru zmatení smyslů byl každopádně účinný, došlo i k několika úspěšným pokusům o vyjetí z mapy, ale nakonec se všichni v cíli našli. 

Rychlý terén a krátké postupy daly jednoznačně vyniknout výhodám AIR+ systému. Kdo dobře naplánoval směr průjezdu kontrolou, razil o mnoho cenných vteřinek rychleji než soupeři. Na oboustranné mapě, kde bylo i více než dvacet kontrol, mohlo ražení v plné rychlosti hodit klidně dvě minutky k dobru. 

Výsledky byly napříč kategoriemi velmi vyrovnané, odstupy se většinou počítaly na jednotky sekund. Poměrně překvapivě byly výjimkou z tohoto stavu obě elitní kategorie. Martina Tichovská (VSP) mezi ženami vyhrála téměř o čtyři minuty, a to už není vítězství o parník, ale rovnou o celou námořní flotilu. Mezi muži trať nejlépe sedla Vojtěchu Stránskému (SJC), druhý Jiří Hradil (TZL) ztratil necelou půlminutku, ale celý zbytek elitního pelotonu ztratil na vítěznou dvojici další dvě minuty a více. 

Sprint

Mezi middlem a sprintem byla dostatečně dlouhá přestávka k částečné regeneraci, doplnění energie, někteří si šli zaplavat, jiní obdivovali architektonické zajímavosti Heřmanova Městce. Jedna zajímavá stavba však byla závodníkům dočasně zapovězena: Heřmanoměstecký zámek s působivou šestibokou věží se totiž nachází v rozsáhlém parku, který byl hlavním motivem sprintové závodní mapy.

Kromě zámku jsme na mapě také měli dva rybníčky, pro delší kategorie jeden slušnej kopec a pro většinu pak průjezd hokejbalovou arénou uprostřed ligového utkání. Při průjezdu kontrolou jsme tak mohli projevit radost nejen nad jejím nalezením, ale i si pěkně od plic zařvat „góóól!!!“. Místní Ježci nakonec s Hradcem prohráli 3:4 na nájezdy, což přikládám zejména tomu, že v Hradci jsou na nás orienťáky zvyklí o něco víc než tady. 

Stavba tratí se mi dost líbila. V terénu jsem měl jeden menší problém s realizací opatření proti vstupu mimo cesty: sjízdná oblast nad dopravním hřištěm byla totiž obehnána páskou natolik důkladně, že jsem nejprve nabyl dojmu, že se nacházím na uzavřeném místě činu a úzký průjezd do lesa jsem identifikoval až podle v místě stojícího pořadatele. Kopec na čtyřku byl na sprintové poměry velmi nadstandardní, ale zas jsme si to mohli za odměnu všechno sjet dolů, takže fajn. Celé to bylo pekelně rychlé, kdo přejel odbočku, hodně ztrácel.

Mezi ženami opět dominovala Martina Tichovská, druhou příčku vybojovala přesně mapující Maruška Březinová, třetí dojela Vilma Králová. V M21E vyhrál Vojtěch Stránský před Honzou Svobodou a Jirkou Hradilem.

Kašleme na pravidla?!

V pokynech i dalšími komunikačními kanály bylo závodníkům dopředu a velmi důrazně sdělováno, že při sprintu platí zákaz jakéhokoli pohybu mimo cestu a že porušení tohoto pravidla (i dalších pravidel) bude důsledně kontrolováno. Výhodou týmu Sporticusu je to, že kromě slovních upozornění má při závodě i personální kapacity na skutečnou kontrolu dodržování pravidel a tak na všech možných místech opravdu pořadatelé postávali a leckde i fotili. No a nebyl to občas příliš radostný pohled. Po obou sobotních závodech měli rozhodčí mnoho případů k řešení. Z toho, co jsem viděl a slyšel si osobně myslím, že diskvalifikací mohlo (a mělo) být podstatně více, protože když někdo fiká přes louku, je úplně jedno jestli je to o dva metry nebo o dvacet. Tráva prostě cesta není a basta.

Nicméně není to jen o fikání. Máme třeba pravidla, která upravují, na čem smíme a naopak nesmíme jezdit. Životu nebezpečné detaily, jako je otevřená trubka na obrázku, by se při závodě určitě objevovat neměly.

V září se už stmívá celkem brzo, vyhlášení sprintu a middlu proběhlo v letním kině už za tmy a protáhlo se do poměrně pozdních hodin. Většina bikerů si to proto namířila rovnou do spacáku, protože na neděli byla připravena ještě pěkná porce závodění.

Long

Ačkoli jsem před závodem juknul na dostupné mapy prostoru, při příjezdu z Polabí mi dlouho nebylo jasné, jak se na téhle rovině dá nahnat více než 700 výškových metrů longu. No, povedlo se. údolí Zlatého potoka je pěkně hluboké a navíc ještě řádně obrostlé hustníky. Takže běhání lesem zase žádná výhra, i když tentokrát za to žádná penalizace nehrozila.

Téměř úplný zákaz pohybu po asfaltu nás donutil víc řešit kvalitu cest i počet vrstevnic, i přesto se to většinou dalo valit hodně rychle, z kopce místy i lehce za hranicí pudu sebezáchovy. Vyplatilo se na startu důkladně prozkoumat mapu, protože kdo to napálil hned od začátku, mohl být profilem druhé půlky závodu dost zaskočen. Kopec v jižní části mapy si stavitel obzvlášť oblíbil, eliťáci si ho dali z různých stran hned třikrát, ale i ostatní kategorie to neměly zadarmo. Dlouhé rovné postupy byly náročné na udržení pozornosti a i zdánlivě jednoduché počty (třetí odbočka) byly občas tvrdým oříškem.

Vítěze již znáte: Na longu opět vyhráli Martina Tichovská (2. Staňková, 3. Hrdinová) a Vojtěch Stránský (2. Hradil, 3. Svoboda)

Kromě dvou vítězných hattricků Martiny a Vojty určitě stojí za zmínku krásné výkony a hojná účast v nejmladší kategorii MW10. Celému týmu Sporticusu v čele s Mirkem Kalinou patří velký dík za skvěle připravené závody a mnoho sportovních zážitků. Věříme, že tenhle klub se zařadí mezi silné a hlavně pravidelné pořadatele závodů ČP. 

Do konce letošní sezóny nám zbývají čtyři individuální závody: 15. a 16. 9. pořádá TJ Jiskra Nový Bor závody ve Sloupu, pak bude měsíční pauza a, 20. října uzavřou letošní žebříček 2 závody pod taktovkou SBK. úplný závěr mistrovské a pohárové sezóny patří již tradičně závěrečnému MČR družstev, které proběhne v Blansku v neděli 21. října.

Odkazy

• Výsledky (middle/sprint/long)
• Postupy (middle/sprint/long)
• Fotogalerie Martin štěňha – middle
• Fotogalerie Martin štěňha – long
• Fotogalerie Pavel Štáfek