Zdenka Kozáková: Orienťákem se už jen bavím
Zdenčo, velká gratulace Tobě a celému týmu ke stříbrné medaili ve štafetách. Jak závod probíhal?
Díky moc. No, bylo to hodně příjemné překvapení (smích). Terka to i přes drobnou chybku rozběhla skvěle kousek za čelem. Já jsem sice nakoupila téměř půl minuty na segmentu k mapovému startu, ale naštěstí jsem měla (asi) výhodnější postup na jedničku zleva po cestě jak pro desítky. Pak mi přišlo zábavné, že jsme se s holkami míjely díky rozdílným farstám v téměř kolmých směrech, takže jsem se soustředila jen na to svoje. A když jsme se pak všechny seběhly na tom schovaném šutru v pasece před diváckou, bylo mi jasné, že to musím přinést alespoň na dohled balíku a Marky už si s tím poradí. Takhle rychle už jsem teda hodně dlouho neběžela (úsměv). Marky to tradičně zvládla výborně (i když sama spokojená úplně nebyla), a jelikož štěstí přeje připraveným, využily jsme i Denčinu rukavici hozenou v pytlíku a ještě se posunuly.
Věřily jste si před závodem v rychlém běžeckém terénu, že by se vám mohlo podařit získat medaili?
Asi ani ne. Já jsem věřila v top6. I když jsme byli v Tesle po štafetách v Jablonci optimisticky naladěni, bylo jasné, že proti týmům doplněným o reproše a v leteckém terénu to nebude zadarmo. Ale bojovaly jsme. Takže díky, holky, že to klaplo!
Za mě je ta medaile tak trochu pro tátu, který nás letos v květnu opustil a který mě vždycky neskutečně podporoval (ostatně jako celá rodina). Měl by ohromnou radost, mít po 16 letech doma zase placku (úsměv).
Jak probíhal závod družstev, kde jste obsadili skvělé 6. místo?
Myslím, že všichni v týmu předvedli výborné výkony. A i když to po první půlce vypadalo na průlomový výsledek, ostatní týmy pak nasadily reprezentanty, s nimiž se jen těžko držel krok. Některým to trochu zkazilo dojem ze závodu. Na medaili nám pak chyběl kousek toho štěstíčka, které jsme si vybrali v sobotu.
Pojďme trochu do historie – první medaili ze štafet v závodě dospělých jsi získala už v roce 1998. Kolik jich celkem máš a máš nějaký štafetový závod (nebo závod družstev), který Ti nějak významně utkvěl ve vzpomínkách?
Medailí ze štafet v dospělých mám i s touto nejčerstvější 7. Jinak celkově z MČR jich mám v krabici 53 (od dorostu po dospělé), z toho ale 11 z LOBů.
Nejsilnější zážitek ze štafet mám paradoxně negativní, když jsem diskla finiš ze druhého místa na kontrolách, které byly v hustníku asi 20 metrů od sebe (2 mm na mapě). Od té doby jednak nepodceňuji čtení kódů, ale také při stavbě dávám pozor, aby ty kontroly nebyly zbytečně nachytávací, tedy aby byly dostatečně od sebe a s rozdílnými kódy. Holt máme v genech kapku perfekcionismu…
Mezi nejlepšími nejsi jen ve štafetách, ale i v individuálních závodech na klasice nebo na middlu. Letos jsi na klasice skončila 9. a v podstatě pravidelně jsi v TOP 10. Jak se Ti daří dosahovat stále tak skvělých a hlavně stabilních výkonů? V čem vidíš svoji silnou stránku?
Tak většinou zvládám cokoliv umapovat (a to přestože držím palcovku v jiné ruce než mapu, to děti učit nemůžu). Pomáhají mi k tomu nabyté zkušenosti a houževnatost nic nezabalit, ale především mentální nastavení, protože mně už o nic nejde a jen se orienťákem bavím. Na sprinty a rychlé middly už to úplně nestačí, ale horské klasiky jsou stále výzva. Jo, a taky umím trpět, to mě naučily maratony.
Jakého svého individuálního výsledku si nejvíc vážíš?
Na dotek světové top10 jsem byla na middlu na MS 2007 na Ukrajině, kdy jsem doběhla 11. A husarský kousek se mi povedl na jednom svěťáku v Itálii, kdy jsem v supertěžkém sprintu (který jinak nikdy nebyl mojí nejsilnější stránkou) urvala 4. místo.
Mimo orienťák bych ovšem vypíchla akci, která mě neskutečně mentálně posunula, a to loňský běžecký závod MUM, tedy Moravský ultramaraton, kdy běžíš 7 maratonů v 7 dnech. Dokončila jsem a navíc skončila na 2. místě.
Jak se Ti daří skloubit trénink s prací, rodinou a domácností a dalšími povinnostmi? Máš nějaký strukturovaný trénink?
Tak tréninkem bych to asi úplně nenazývala a strukturovaným už vůbec ne (smích). Nicméně pravidelné doplňování endorfinů z běhání je pro akademického pracovníka se třemi dětmi esenciální. Takže zaběhat si chodím, abych si vyčistila hlavu a když je prostor (např. jdu po práci něco/někoho vyzvednout). A abych při závodě netahala nohy v terénu, nad fakultou máme pěkné kopečky, kde si za 20 minut naplavím do svalů laktátu ažaž.
A co předávání tréninkových zkušeností mladším generacím? Trénuješ někoho, ať již individuálně, nebo nějakou skupinu?
Tady mám poměrně jasno v tom, že na to nejsem vhodný typ, protože jsem se mapu nikdy „neučila“. Cit pro mapu mám prostě v sobě, jak je vlastně vidět i na mojí práci s buzolou (úsměv). Takže občas ráda přispěji nějakou radou, ale koncepční trénování mapové techniky nechávám jiným. Jednu dobu jsem alespoň psala holkám z Olomouce individuální běžecké plány, ale s dětmi jsem to pak už časově nezvládala. Na druhou stranu se snažím zapojovat po pořadatelské stránce, abych orienťáku vrátila ta báječná léta závodění.
Co Ty a regenerace? Máš čas na nějakou regeneraci, cvičení, plavání apod.? Co se Ti jako regenerace nejvíc osvědčuje?
Nejlepší regenerace je spánek. A pak taky cvičím na záda, protože mi často vyskakuje SI skloubení. Záda jsou totiž základ, a když jsou v cajku, nechytají mě pak tolik křeče v nohách. V patnácti mi jeden ostravský doktor predikoval, že při takovém tréninku budu za deset let na vozíčku. To nechceš… Takže jsem si postupně vytunila takové cvičební minimum na 10 minut vycházející z Mojžíšové, které mě (zatím) drží pohromadě.
Vtipné je, že se mě občas vrstevníci ptají, jestli mě jako nic nebolí. No, co si budem…, bolí (smích). Třeba záda, kolena, ale pořád se s tím dá pracovat a s trochou sebekázně to kompenzovat.
Běhá u vás celá rodina a celkem pravidelně jste nejen Ty a Osvald, ale i vaše děti, vidět na bedně. Trénujete někdy spolu?
Já jsem hlavně ráda, že se děti naučily číst v mapě a nemají vůči orienťáku blok. Rozhodně se nesnažíme je do toho nutit. Vojtovi, který půjde příští rok do dorostu, už dávno nestačím, ale v Tesle mají fajn klučičí partu, takže tréninky ho teď baví. Holky jsou mladší, zatím mají spoustu jiných zájmů, jako je skaut, ZUŠka apod. Podporujeme je v tom, co je baví, takže na trénink jako takový moc času nemají. Občas s některou vyběhnu – naštěstí jim ještě stačím, i když u nejmladší trysko-Mišky už je to taky na hraně. Jinak se snažíme o všestrannost. Když zrovna nehledáme lampiony, společně lezeme, jezdíme na kole, lyžujeme… Hlavně ať pořád nečučí na displeje (smích). Také nás baví výzvy – nejraději mám dlouhé výběhy s Osinkem, ideálně na nějaký hrozivý krpál.
Jakou budete mít sestavu na rodinné štafety? V takové rodině musíte mít skoro vypsaný nominační závod, ne?
Přihlásili jsme dva týmy, takže se naštěstí dostane na každého včetně mamky (úsměv).
