Petr Kadeřávek: Nejradši fotím v terénu a jen v nouzi u doběhu

Petře, všichni Tě znají pod přezdívkou Kade a Tvé fotky zdobí dlouhodobě nejen náš web, ale i spoustu dalších orienťáckých stránek a také tištěné publikace. Jak dlouho fotíš a jak ses k focení dostal?

Foťák jsem začal používat tak v 16–17 letech, tj. v době, kdy ještě byly v pravidlech popisy jako „jižní pata dinosaura“, „výrazná přeslička“ nebo „ohyb mamutího klu“ (úsměv). Asi v tom nebylo nic víc, než že jsem takový dokumentární typ, který chce všechno zaznamenat, slovem i obrazem. Na začátku tedy nebylo nějaké extra nadšení, natož vzdělávání se přímo v oboru fotografie, temná komora a tak, i když i to jsme doma měli a tátovi jsem asistoval při vyvolávání, takže inspirace a foťáků bylo doma dost. Takže prostě nejdřív vlastní fotky z výletů, vláčky (to ještě zmíním) a i ten orienťák. Na podzim 1994 jsem si na svěťák v Prachově vzal na hlídání kontrol foťák, ale to jsem udělal jen pár spíš ne moc ostrých fotek našich chlapů a pak zpovzdálí vyhlášení. Na to, že už mi bylo 18, nic moc výtvory. Jak na to tak koukám a procházím svůj archiv, jsou to vlastně asi moje vůbec první fotky z OB, pominu-li nějaké dvě podezřelé z vyhlášení z května téhož roku, u nichž si ani nejsem jistý, že jsem autor. Takže každopádně první ze závodu a terénu.

Jak ses z příležitostného focení pro svůj klub stal jedním z nejaktivnějších OB fotografů?

Byl to takový asi klasický vývoj – nejdřív spíš jen z prostředí našeho klubu, soustředka, silvestry, vyhlášení (třeba MČR na „skutečné“ dlouhé trati) – to navíc začínala éra úspěchů OK99, resp. tehdy ještě SKP HK, v klubových/štafetových MČR, takže tím spíš jsem cítil potřebu to zaznamenat. A jednak jsem u toho vytrval, jednak šlo pak rozšiřování záběru v rámci OB asi tak nějak ruku v ruce s mým přispíváním do tehdejších OB časopisů (i článků, ne jen fotek) a s mým postupným pronikáním na OB akce vyšších úrovní. V tom pro mě bylo asi zásadním bodem MS 2008 v Olomouci, postupně jsem si tak budoval další kontakty a vztahy a zároveň jsem prostě pořád dál fotil.

Kam všude ses s focením dostal?

Na několik MS, několik banketů, orienťáckých svateb, na Bunč, do poslanecké sněmovny, do beskydských nebo krušnohorských hvozdů, do dolů, medailové dílny, … Záměrně jsem uvedl samé orienťácké motivy, v mé práci (jsem redaktor tištěného časopisu o železnici, mé webové stránky jsou spíš jen takové občasné a na naše poměry velmi hodně stručné výstřely) jsou fotky sice důležitou součástí, ale fotografování vlastními zdroji vnímám spíš jako takovou přidruženou činnost a sám si víc zakládám na tom, co je výsledkem mé práce s informacemi spíš než z focení.

Takže když bych se tady začal vytahovat (no už se stalo…), že jsem se jako novinář dostal od Vladivostoku přes polární zaUral (bylo to fakt jen o technické stránce věci, že můj šéfredaktor kdysi vybudoval dobré vztahy s ruským průmyslem), Bangkok po San Francisco, tak to stejně nebylo primárně díky focení. A hlavně už je to dávno pryč, výdaje za marketing se začaly škrtat ještě před covidem. Jen málokdy to je o nějaké výjimečné roli fotek, to bych asi mohl uvést třeba reportáž z „přestupního“ nádraží v Przemyślu šest dní po zahájení (té současné) ruské invaze do Ukrajiny. Že bych byl někde čistě jako zaplacený fotograf, to mě snad napadne, jen když mi jednou kamarád vlastnící železniční spedici zaplatil cestu do Bosny, abych mu tam v prostředí a na trati opravdu netypické pro import do ČR nafotil vlak s jeho zásilkou uhlí z Bornea do Dětmarovic.

Takže primárně takovou otázku můžu fakt asi vztáhnout jen na orienťák. Ale za ty roky toho samozřejmě není málo. Asi víc než o místo šlo o ty zážitky a atmosféru. Jak už jsem nakousl, takovou zásadní epochu jsem nastartoval tím, že jsem se nechal uvrtat do funkce vedoucího médií pro olomoucké MS 2008, což obnášelo už o rok dřív výlet vedoucích úseků „na zkušenou“ na MS 2007 v Kyjevě (strašný vedro tam bylo)… To mě dostalo do několikaletého období, kdy jsem se hodně zajímal o mezinárodní OB a ještě pár MS objel, i když na to se stejně může v zásadě jako fotograf akreditovat asi úplně každý (nebo aspoň tehdy). Navíc to bylo období, kdy jsme ještě vozili z MS medaile, což bylo taky super být u toho. A takovým úplně ukázkovým případem, kdy to bylo o to víc o zážitcích než o exotičnosti krajiny, byl JWOC 2013, který pořádaly hradecké kluby. Když se něco tak silného jako tehdejší štafetový závěr odehraje v rodných lesích, člověk to pak v tom jinak zapadlém tichém výběžku louky mezi lesy vždycky vidí, když jede kolem…

A jako vrchol a takovou shůry seslanou odměnou za to všechno beru MS 2012, kdy náš tým získal dodnes stále poslední medaili z MS, a rovnou štafetové zlato. Tehdy jsem bydlel přímo s týmem a psal články o dění z místa a na úplný závěr to pak dopadlo takovou bombou. Spíkrovo burácení při doběhu Beta: „… Czech is running for gold… first world championships for Czech Republic in a history of orienteering….“ už mi v hlavě zůstane na vždycky…

Co fotíš nejraději a co zase tak moc nemusíš?

Pokud bych tu otázku vztáhnul na focení OB, tam mě na první dobrou napadne to, co říkávám vždy, když se mě někdo ptá na něco podobného. Nejradši fotím v terénu a jen v nouzi u doběhu. Takže pokud na vás číhám někde v bažině, neberte to jako zlomyslnost. Každopádně prostě terén, porost a, pravda, pokud možno aspoň trochu v pohybu, ideálně i s akčním výrazem. Ale určitě se nechci vymezovat proti těm, kdo fotí u doběhu, protože je jasný, že kdo jede primárně na závody, moc jinou možnost nemá. I když já jsem měl i období nadšení, kdy jsem si říkal o brzký start, abych pak stihl jít i do lesa. Nebo dokud jsem měl ranking na MČR, odběhl jsem si nižší finále a šel na A do terénu.

Navíc při focení po vlastním závodě mám trochu čistší svědomí, pokud číhám v nějakém místě, kde se závodníci trápí, že jsem si to předtím prošel sám taky.

A jinak samozřejmě i na doběhu je vidět energie, emoce. Tím spíš pak na cílové čáře a na nějakých důležitých závodech, kde je to ještě silnější a odehrává se tam spousta vděčných momentů, nadšení, gesta, zklamání, vyčerpání, detaily, náhodné vtípky, závěrečné vyhodnocení.. Na MČR štafet a hlavně družstev naopak prakticky neopouštím prostor cíle, předávky, arény, diváckého průběhu, protože toho tam je plno… Samozřejmě družstva s jejich atmosférou, jak po závodní stránce, tak po té divácké, jsou unikátní záležitost, na kterou se vždycky těším a pořadatelé se fakt nemusí ptát, jestli přijedu (úsměv).

Rád taky fotím dění kolem, pokud jsem na závodech brzo, resp. potom úplně nespěchám, tak obcházím s foťákem i pořadatele, protože ty závody jsou i o nich, že jo, a to se taky sluší zaznamenat. Jinými slovy, rád fotím, jak ostatní pracují. Obzvlášť pak na těch obřích mezinárodních podnicích, kde třeba arénisti nebo videáci skoro ani nespí (ale to nebudu tvrdit, že bych absolvoval celé s nimi.

No a co si budeme .. asi je na místě i pak z výsledků znát, že rád fotím na O-Gala. Ale není to jen o tom, že tam běžci a běžkyně vypadají o něco líp než v té bažině, ale i o tom nadšení a společenské stránce.

Máš na sebe nějaké požadavky, které chceš splnit, abys byl s fotografií spokojený?

Obecně je pro mě takovým nekonečným „bojem“ při focení zkusit něco vymyslet. Jak už pro nějakou tvůrčí snahu, tak i proto, aby mě to pořád bavilo. To platí nejen o sportovní fotografii, ale v ní je to za mě obzvlášť typické – mnohdy stačí jen zamířit foťák správným směrem a zbytek už zařídí výraz běžce. Chápu, že sportovci samotnému často stačí, že má prostě fotku, pokud je technicky aspoň trochu dobrá, ale mně úplně ne. Nebo třeba kdybych ze sprintu měl fotky jen samotných závodníků bez aspoň nějakých kulis z příslušné oblasti, připadal bych si, že jsem tam byl zbytečně. Naštěstí jsou mistrovské a áčkové sprinty často v celkem zajímavých lokalitách i u nás.

A co focení jiných motivů než jen těch běžeckých?

Ano, samozřejmě se snažím fotit i jiné motivy. Třeba na výletech se kromě běžných krajinek pokouším vymýšlet něco jiného, abstraktnějšího, světla, stíny, linie, tvary, vždycky mě na Valašsku, v Beskydech baví „čárkové kódy“ bukových lesů, doma mi visí série výřezů gotických katedrál (štíhlé sloupy do výše, oblouky, klenby), jako příklad můžu uvést můj absolventský soubor (nebylo to asi přesně toto, ale v tomto duchu) takové „fotografické akademie“, kterou jsem v HK prošel, abych se, jak se vzletně říká, zkusil někam posunout. Jednou do roka využívám možnost fotografovat při divadelním festivalu v HK, což je taky spojení mých koníčků a fotografování něčeho, co je mi blízké, protože jsem dost nadšený divadelní návštěvník a k hradeckému divadlu už mám docela vztah. Každý rok z toho pak je u nás i výstava, vloni jsem s pár fotkami v užším výběru soutěže divadelní fotografie dobyl i Prahu (pravda, byly jen na displeji společně s asi dvaceti dalšími cizími).

A vlastně nemůžu vynechat, že hodně zásadní fotografickou epochou pro mě byly ty vlaky (to zaměstnání není náhodné), ale takový ten echt šotouš, to už mám dávno za sebou, hlavně na VŠ, kdy jsem se dostal mezi lidi podobného ražení. I když nějaké stopy tam pořád jsou (úsměv). Ale už mi je jedno, jaká mašinka to táhne a jakou má barvu. K trati vyrazím už jen cíleně, když jede něco, co mě zajímá spíš po obsahové stránce, třeba nějaká nová technika nebo neobvyklá přeprava zboží jako roušky z Číny, uhlí z Austrálie, lahve do pivovaru a tak. Primárně mě totiž zajímá nákladní doprava, i v nějakém ekonomickém/geopolitickém kontextu, odkud/kam/proč …

Máš nějaký vzor ve fotografování, kterým se inspiruješ? A nějaký sen, kam by ses chtěl s fotkami třeba dostat?

Na to asi nemám moc konkrétní odpověď. Mým vzorem i cílem je prostě mít aspoň občas pocit, že se mi povedlo vymyslet něco zajímavého. Kdybych měl přece jen uvést nějaké jméno, tak třeba Alžběta Jungrová. Určitě jsem si i nad fotkami jiných někdy řekl, že se mi to fakt líbí, ale to už jsem ani neudržel. Člověk si pak stejně často řekne, že hezký, ale a) sám bych to nevymyslel b) stejně nechci úplně kopírovat… A určitě mě napadne spousta jmen známých fotografů, ale nemohl bych říct, že by byli mým vzorem nebo třeba ani, že by se mi jejich dílo nějak extra líbilo. Což ale říkám jako ukázku toho, jak je to strašně subjektivní, každému se líbí něco jiného, každý tvoří něco jiného. Nebo třeba dojde k tomu, že ho to oslovuje, až po letech…

Co se týče cíle, mohla by se nabízet odpověď, že mít třeba nějakou vlastní výstavu nebo získat nějaké ocenění, ale tím, že mám za sebou pár společných výstav v širším kruhu i pár účastí v soutěžích, už dobře vím, kolik času stojí nafotit něco, s čím lze uspět (a s čím je člověk sám spokojen) a taky z toho pak udělat ještě nějaký konečný pocitově top výběr třeba jen tří čtyř fotek, který dává smysl. A fotografie je pořád jen můj koníček a těch koníčků mám „bohužel“ víc, takže vím, že i kdybych na to případně měl výsledky, nemám na to časově a energií a že mi to vlastně za to ani nestojí. Když měla naše parta z té „fotoakademie“ vloni nápad udělat společnou výstavu, nakonec jsem jen něco vylovil z archivu a pak jsem pro kolize s různými jinými akcemi (třeba áčka na Skřítku) nebyl ani na konzultaci výběru, ani na instalaci, ani na vernisáži, jenom když se to pak sundávalo..

Máš nějakou historku z focení, o kterou by ses s námi rád podělil? Ať již veselou, vtipnou nebo třeba jinou, která Ti utkvěla v paměti?

Na nějakou veselou příhodu z natáčení ne a ne si vzpomenout , ale netypické zážitky si občas odnáším. Z poslední doby mám jako dost výrazný ten přeběh Klabavy na klasice plzeňského JWOCu. Ono to možná vypadalo, že jsem přišel a jen se bavil tím, jak tam běžci brodí řeku a občas se v ní málem utopí. Ale to bylo jen ze začátku, když mi bylo jedno, koho fotím, a opravdu jsem si to užíval. Pak už jsem si chtěl hlídat favority (a nadto v celém průběhu samozřejmě naše účastníky) a nastala taková divoká hra, kdy jsem na mobilu (powerbanka nezbytná) přeskakoval mezi startovkou, mezičasy, průběžnými výsledky a GPS a snažil se odhadnout, na jakém místě kdo bude brodit, protože se v rámci voleb postupu běhalo různými místy. Takže jsem tam v rozbitém mokrém terénu podél řeky průběžně přebíhal tam a zpátky a často to stejně nevyšlo, protože s ohledem na zpoždění GPS proti skutečnosti to bylo beztak dost o štěstí. Medailistu Dana Bolehovského jsem úplně hloupě prošvihl, když jsem v rámci „příprav“ zkoumal jiné místo brodění a na chvíli zapomněl sledovat realitu, Lucku Dittrichovou jsem netrefil i přesto, že jsem náběh odhadl dobře. I přes super fotky a fotografický zážitek a sbírku českých medailí jsem ten den byl spíš otrávený a unavený, ale jinak to byl navíc ten správný adrenalin, já to samozřejmě taky prožívám, a když to v závěru vrcholilo, běžel jsem pak ještě k autu, abych stihl Strejdu v cíli, kdyby třeba ještě finišoval o medaili.

A něco, co se třeba úplně nepovedlo podle představ?

No právě, spíš si pamatuju ty momenty, kdy člověk něco (a navíc hloupě) prošvihl, strašně by chtěl, aby to nebyla pravda, ale už se prostě stalo. Vítězný doběh Vojcka na prvním MČR KO sprintu, protože ve finále šli chlapi v závěru nějakou jinou volbu, než jsem čekal (a do toho jsem si zapomněl pohlídat, že už mají čas na doběh), nebo poslední účast Páji Kubáta na MS, protože jsem zrovna televizákovi pomáhal rozplést nějaký kabel.

Moc vtipný nebylo ani to, když jsem na našem MS 2021 fotil přesně na té kontrole, kterou Janďa Knapová (dnes Stehlíková) vynechala (resp. orazila nedalekou mužskou) a přišla tak o medaili. Ale to jsem ji ani neviděl, jen jsem prostě věděl, že tam vůbec nebyla a na GPS sledoval, že mě minula a už se vzdaluje…

Taky mi teď naskočilo, jak jsem málem prošvihl začátek vyhlášení sprintových štafet na svěťáku v České Lípě (kde naši byli druzí), protože jsem se trochu zapomněl v zákulisí ceremoniálu, najednou už to začínalo a bylo nutno přeběhnout dvakrát koridor a vládla tam nějaká nezvykle přísná pravidla, kdo kudy kam může a nemůže a pod dohledem přísného Chlebáka. Prostě ale nešlo v ten moment jinak než to ignorovat. Ale nic proti Chlebákovi, plní své úkoly, všechna čest … třeba když na MEDu v Brně bránil naše parkovací místa proti agresivním motorkářům.

Ať to není jen negativní, vyskočilo na mě při přípravě rozhovoru tohle. To můžu vypustit s čistým svědomím díky sebeironii Dejva, já se jinak cizím chybám škodolibě nesměju (ale taky samozřejmě ani neradím, ať je to, kdo je to a kde je to).

Dosud jsme mluvili jen o fotografování. Co Ty a běhání? Jak dlouho se OB věnuješ a jakého svého výsledku si nejvíc vážíš?

Dlouho (smích). Vloni v květnu jsem „oslavil“ 40 let mého prvního závodu. Byl to kraják v Novém Městě nad Metují, tedy místa původu nikoho menšího nežli Křivdiče. Od prvního tréninku mám jen o trochu déle, to bylo asi na podzim 1984.

Nemám v šupliku nějaký medailový výsledek, já jsem do toho nikdy až tak moc nebušil, popravdě mi chyběla i ctižádost a píle potřebná pro lepší výsledky. Hned z kraje dorostu jsem jednou myslím byl první pod čarou sestavy A týmu, který pak měl medaili, což jsem potom dost obrečel. A pak už se mi takové šance jen vzdalovaly, i s přispěním toho, že zrovna v té myslím docela zásadní etapě dorostu se nám to společensky tak nějak rozpadlo a já možná neměl daleko od toho nechat OB úplně. Vážím si tak prostě výkonu, kdy oběhnu nějakou poctivou klasiku s co nejméně chybami a s pocitem, že to šlapalo a že jsem se kousl a fyzicky tam nechal (skoro) všechno. Když si navíc pořád hraju na H21, tak jsem prostě pořád radši nějaký 20.–30. (no dnes už spíš 40.–50.) v áčkách než někde na (třeba možná) přednějších pozicích veteránských kategorií. Z těch konkrétních výsledků mě napadla moje účast t v sestavě ókáčkové štafety na Tiomile 2005. Já v tom byl samozřejmě jako doplněk na jednom z nejkratších úseků, ale udělali jsme výsledek, který pak byl nějaký čas nejlepším pro čistě český tým. Byl to vlastně jeden z mých top zážitků vůbec, přímo při závodě jsem viděl východ slunce (při tom jsem teda bohužel foťák neměl, úsměv) a jen chvíli po svém doběhu jsem sledoval legendární Sosákův (úspěšný) souboj o zlato pro Södertälje. 

Jaký máš tedy vztah k orienťáku? Je to pro Tebe především focení, nebo si hlavně užíváš tu komunitu lidí a sportování?

Trefná otázka, protože já jsem a chci pořád být prostě hlavně orienťák a navíc je to pro mě i důležitá sociální skupina (pracuju ve velmi malém týmu, kde jsme odjakživa každý sám na homeofficu). I to je pro mě při focení důležité, svým způsobem pro mě nikdo není cizí, je to moje prostředí. Nemohl bych takhle fotit cokoliv, protože to není o tom, že bych přišel na nějakou akci a dostal úkol ji nafotit.

Žádný jiný sport by mě tak nebavil, protože k němu nemám takový vztah. A taky myslím, že by jen málokterý byl v tak zajímavém prostředí s tak pestrými možnostmi vymýšlet pozice či lokality.

Ale i proto jsem si trochu vymezil, kdy budu fotit a kdy ne (v zásadě fotím během domácí sezóny jen MČR a při našem pořádání; jinak dle nálady, třeba když je áčkový sprint v hezkém prostředí), protože když chci fotit, a tím pádem se na skoro celou dobu schovám do prostoru závodu, tak se pak zase odizoluju od té společenské stránky…

Sám si závodění moc užívám, jak jsem zmínil, hlavně pořádné klasiky. Z posledních let třeba ty šumperské, rád mám i valašské kopečky – v tom jsem teda dost netypický Hradečák. Popravdě sprinty jako závodník trochu bojkotuju i proto, že jsem v tomto trochu staromilec a pro mě je orienťák prostě lesní vytrvalecký sport. A taky bych si při mém tempu připadal na sprintu opravdu dost hodně trapně…

Ale zrovna poslední roky se mi to fakt trochu víc přesouvá do většího podílu závodů, kdy jen fotím, což pro mě ještě nedávno bylo prakticky nepřijatelné. Na MČR už nemám ranking a po úvodním váhání už jezdím rád i jen fotit Czech O-Tour, protože to je vždycky v nějakém zajímavém prostředí, ať už sprintovém nebo přírodním, navíc ještě s poznáváním nových lidí. Beru to pak i jako jinou formu výletu, jen člověk nejde nějakou hřebenovku, ale chodí tak cik cak lesem. A když čas dovolí, proložím to mezitím nebo cestou tam i nějakým poznávacím výletem … hrady, zámky, kláštery, muzea, výstavy, rozhledny, hory, doly … to se právě snažím dělat čím dál častěji i cestou na závody, abych naplno využil cestu do nějakých vzdálených končin…

Vztah k orienťáku a našemu klubu se u mě už dávno přenesl i do organizačních aktivit, nadšení pro ředitelování závodů a funkce ve výboru už mě dávno přešlo, při pořádání si beru většinou roznos (případně pečení buchet, smích), ale už spoustu letu u nás zařizuju dopravu, ubytování, registrace, v rámci mezí a nálady články na web, příležitostně se snažím udržovat (již tedy dříve jinými vedenou) nějakou kontinuitu v záznamu naší historie. Když se to sejde, sfárám hodně hluboko do minulosti, včetně zpovídání pamětníků nebo scannování starých fotek. Jak jsem se tu při tvorbě rozhovoru trochu rozmáchl ve vzpomínání, tak jsem nascannoval jednu hromádku, která na to dlouho čekala a za pár minut jsem dostal informaci, že člověk na této fotce z roku 1974 (Jiří Novák, VŠ Praha, ten vzadu) restauroval některé sochy na Karlově mostě. Takže celkem přirozeně do mé agendy patří také klubové ročenky (teď se u nás v ókáčku asi pousmějí, ale já ten skluz fakt doženu!).

Úvodní foto: MČR klubů 2024, Markéta Bídová