Jana Bruková: 35 let od zlata z mistrovství světa

Jano, oslovujeme Tě po skončení světového poháru ve Vyšším Brodě. Jak se Ti atmosféra světové akce líbila a co říkáš na české výsledky?

Moc jsem si to užila. Je skvělé, že se podařilo propojit Světový pohár s GAPP Czech O-Tour. Díky tomu si člověk může závody užít i mimo svůj vlastní start – před závodem i po něm sledovat výsledky a fandit světové špičce, která dobíhá do cíle.

Z českých výsledků mám obrovskou radost. Všem moc gratuluji! Po těch mnoha těsných umístěních pod stupni vítězů jsem jim moc přála, aby tuhle smůlu konečně prolomili. A povedlo se nejen ve Vyšším Brodu. Už z mistrovství světa v Itálii jsme si odvezli dvě medaile.

Světový pohár sledovalo spousta lidí přímo v aréně, ale zároveň i velký počet diváků u televize – a to nejen orienťáků. Asi je to velká změna oproti době, kdy jsi závodila Ty, kdy se o orienťáku zase tolik nevědělo?

Ano, je to velká změna. Přímých přenosů je dnes v televizi opravdu hodně. Chápu, že pro lidi, kteří orientační běh neznají, může být ze začátku těžké se v něm zorientovat. Na druhou stranu se díky tomu orienťák dostává mnohem víc do povědomí veřejnosti. Vidím to i v práci – chodí za mnou lidé z jiných sportů a říkají mi, že viděli náš závod v televizi a že se dívali. A to je podle mě skvělé.

Pro mě byl první větší kontakt s televizí na mistrovství světa ve Švédsku v roce 1989, kde s námi po celou dobu byl televizní štáb. Vznikl z toho dokument o MS „Stříbrný les“ s komentářem Jana Slepičky. A potom samozřejmě první přímý přenos z mistrovství světa 1991 v Mariánských Lázních. Tam byla nezapomenutelná atmosféra. V cíli, který byl na dostihovém závodišti, bylo kolem 4 000 diváků. Myslím, že něco takového se předtím ani potom už nestalo. Vzpomínám si také na přímý přenos ze světového poháru ve Finsku v roce 1992. Kamera byla na jedné z kontrol a na obrazovce běžel čas přibíhajícího závodníka a nejlepší čas na kontrole.

Dnes je to díky GPS samozřejmě úplně o něčem jiném. Kromě času můžeme sledovat přesnou polohu závodníka v lese a vidět jeho nejlepší postupy, ale také chyby a zaváhání. A to máme potom tendenci jim na dálku radit (smích).

Jak by se Ti líbilo závodit v takové atmosféře a jak moc si ze svých zkušeností myslíš, že to našim závodníkům pomáhá?

Ať už se jedná o minulost, nebo současnost, závodníci se s tím musí srovnat sami, každý po svém. Je potřeba to brát tak, jak to je. Dovedu si představit, že to bude náročnější na soustředění, když je třeba v lese kolem kontrol rozmístěno plno reklamních bannerů, nebo jim nad hlavou letí dron, případně se snaží za nimi někdo běžet. Ale věřím, že i na toto se dá zvyknout, a tak nějak s tím při vrcholných závodech počítat. 

Jak sis terény u Vyššího Brodu užila Ty jakožto závodnice?

Na terény jsem se těšila už před závody a rozhodně mě nezklamaly. Protože už závody neběhám, ale chodím, vyhovují mi více mapově náročné terény, kde se dá něco získat správným čtením mapy a tolik tam neztrácím. Terény u Vyššího Brodu se mi moc líbily, mapy byly podle mě perfektní a tratě zajímavě postavené.

Pojďme se vrátit k Tvé závodní kariéře. 21. srpna to je 35 let od Tvé zlaté medaile na MS v Mariánských Lázních. Jak na ten závod vzpomínáš? Jaká tam byla atmosféra?

Na takový závod se nedá zapomenout (úsměv). Jednak proto, že je to nejvíc, čeho se dá v našem sportu dosáhnout a taky proto, že tam byla neuvěřitelná atmosféra. Dodnes se mi občas vybaví některé části trati a především dlouhý doběh na dostihové dráze, kde mě do cíle hnalo asi 4 000 diváků včetně mých rodičů.

Ale když to vezmu úplně od začátku, ten rok se mi v závodech moc nedařilo a mé poslední juniorské MS v Berlíně byla pro mě docela katastrofa. A to mě teprve čekaly nominační závody.

Na mistrovství jsem se nakonec dostala jako poslední z nominovaných. Možná mi to ale paradoxně pomohlo – nikdo ode mě nic velkého nečekal a já jsem neměla pocit, že musím něco dokazovat.

V ten den dopoledne na MS se běžela kvalifikace, kterou jsem ve svém rozběhu vyhrála. V odpoledním finále jsem startovala čtvrtá od konce. A bylo to opravdu dlouhé čekání na start. Bylo velké vedro a přiznám se, že se mi do lesa vůbec nechtělo. Jakmile jsem ale stála na startu, všechno najednou zmizelo. Zůstala jsem jen já, mapa a závod. Běželo se mi dobře, vyvarovala jsem se větších chyb a na jasných úsecích jsem se snažila běžet co nejrychleji. V cíli za mnou přiběhla Anička Gavendová a říkala mi, že jsem první! Nemohla jsem tomu uvěřit. Nikdy jsem si netroufla přemýšlet o tom, že bych někdy mohla vyhrát mistrovství světa. Tak možná umístit se do 10. místa, ale vyhrát? Ani ve snu. Mým cílem vždy bylo zaběhnout dobrý závod. Musela jsem ještě počkat na tři závodnice, které startovaly za mnou, ale když jsem slyšela ty davy diváků odpočítávat, poprvé jsem uvěřila, že jsem vyhrála. Úžasný pocit, i když to bylo stále k neuvěření. A nakonec se povedlo i všechno ostatní. Na klasické trati mi ke třetímu místu chyběl jen malý kousek a ve štafetách jsme získaly bronz.

Tehdy Ti bylo pouhých 20 let a stala ses vlastně nejmladší mistryní světa, větší zkušenosti ze světových akcí přišly až později…. Jak moc důležité jsou podle Tebe v orienťáku právě zkušenosti?

Kromě juniorských mistrovství Evropy (na svém prvním v Belgii jsem startovala už v 17 letech a získala stříbro) jsem začala sbírat zkušenosti ze světových závodů od svých osmnácti. Hned v tomto roce jsem byla nominována na mistrovství světa ve Švédsku, kde jsme ve štafetách vybojovaly stříbrné medaile. Zkušeností jsem tehdy ještě neměla tolik, přesto si myslím, že jsem na svém prvním MS nepropadla – v jednotlivcích jsem doběhla na 17. místě. Od té doby jsem byla součástí české reprezentace.

Zkušenosti člověk sbírá celý život a s každým dalším závodem, ať už na MS nebo ve světovém poháru, si postupně zvyká na atmosféru velkých světových soutěží. Nervozita podle mě hraje při podání nejlepšího výkonu významnou roli. Člověk může mít skvěle natrénováno a spoustu zkušeností, ale pokud je nervózní nebo vystrašený ze všeho, co se kolem něj děje, nemusí podat výkon, na který má.

Vždycky jsem říkala, že závod na MS je především hra nervů. Natrénováno mají všichni, teď už jen záleží na tom, kdo se s tlakem a vším kolem dokáže nejlépe vypořádat. Pro mě byla nejlepší léta mezi 19 a 23 roky, možná i potom, ale to jsem se zranila a pak už to nikdy nebylo jako dřív. Všechno jako by šlo samo s lehkostí – tréninky i závody. Rok od roku jsem se zlepšovala a zrychlovala.

Obecně si myslím, že zkušenosti jsou důležité, ale rozhodně nejsou to jediné, co rozhoduje. V první řadě je potřeba trénovat, a hlavně chtít něco dokázat – mít takzvaný tah na branku.

Jak říkáš, první zkušenosti ze světové akce jsi získala na juniorském MS. Za svým cílem sis prý šla od střední školy, do té doby jsi orienťák dělala víceméně pro radost.

Ano, dalo by se říct, že od střední školy jsem věděla, že chci dělat orienťák. Do té doby jsem ale od svých dvanácti let celkem pravidelně chodila na tréninky. Ve třinácti jsem třeba měla za rok 700 naběhaných kilometrů. To není moc, ale v tom věku to ani není žádoucí. Právě pravidelný trénink mi dal dobrý základ do dalších let, ať už se běhalo, běžkovalo, nebo cvičilo v tělocvičně. Pak už stačilo jenom postupně meziročně přidávat, samozřejmě pod dohledem trenérů.

Myslíš, že je právě takové načasování jedním z klíčů pozdějšího – a dlouhodobého – úspěchu v dospělých? Vlastně to docela kopíruje norský přístup, kdy děti do 14–15 let téměř nezávodí a sportují pro radost a rozvoj všestrannosti. Jaký na to máš názor Ty?

Obecně si myslím, že děti nemají kam spěchat. Už jsem viděla pár případů, kdy mladší kolem čtrnácti let začali běhat nesmyslné dávky kilometrů. Pokud chtějí vyhrávat v kategoriích 14 a 16 let, fajn. Pak to ale často nemá dlouhé trvání. Nakonec je většinou doženou a předběhnou ti, kteří na to šli postupně. Ti pak mají možná větší šanci uspět i v dospělých kategoriích a u sportu zůstat napořád.

Naopak někteří starší dorostenci si myslí, že dva tréninky týdně a závody o víkendu stačí. Ano, ale spíš na úrovni zábavy. Pokud v sobě nemají chuť něčeho dosáhnout, zlepšit se a někam se posunout, dva tréninky samozřejmě stačí. To už je ale věc každého, jak si to nastaví.

Ty jsi s vrcholovým orientačním během skončila v roce 1999. Měla jsi za sebou nespočet úspěchů na mezinárodní scéně i doma (36 zlatých medailí z domácích šampionátů) i úctyhodný počet naběhaných kilometrů. Měla jsi hned chuť pokračovat s orienťákem pro radost, nebo sis potřebovala od sportu odpočinout a vrátit se později?

Rozhodnutí ukončit kariéru nepřišlo ze dne na den. Na druhou stranu jedenáct let v reprezentaci, tréninky, soustředění, cestování a desítky závodů během roku – to už člověk hledá motivaci, proč pokračovat. U mě ale nakonec nejvíc rozhodlo něco úplně jiného – potkala jsem člověka, se kterým jsem chtěla strávit zbytek života.

Po těch letech pravidelného trénování a závodění jsem si ale vůbec nedovedla představit, že najednou nemusím na trénink, nepojedu na závody ani na soustředění. Takže i když jsem se rozhodla kariéru ukončit, dál jsem chodila na tréninky. Byla to velká změna nejen pro mě, ale i pro trenéry. Byli jsme zvyklí být v kontaktu prakticky každý den a najednou se naše fungování mělo změnit.

Pak došlo k tomu, že manžel, který pracoval u zahraniční firmy, dostal angažmá na její pobočce ve Skotsku, kam jsme se na půl roku přestěhovali. I tam jsem si pobíhala, ale už jenom pro radost.

V dalších letech se nám narodily děti. A když trochu povyrostly, začali jsme přemýšlet, jaký sport by mohly dělat. A asi není překvapivé, že jako první mě napadl právě orienťák – sport, který mě vychoval, zocelil a přinesl mi spoustu krásných zážitků a zkušeností, se kterým jsem procestovala svět. A právě díky dětem jsem se vlastně po čase zase vrátila do oddílu.

Od roku 2021 jsi pak dokonce převzala vedení klubu TJ Třinec a věnuješ se tedy také organizaci, trénování a pořádání. Jak Tě tato funkce naplňuje a co Tě na ní baví nejvíc?

Začátky vůbec nebyly jednoduché. Neměla jsem nejmenší tušení, co všechno je potřeba na začátku roku zařídit, jaká povolení a termíny s nimi spojené jsou důležité při pořádání závodů nebo jak zajistit organizaci tréninků. Těch věcí bylo opravdu hodně. Dost jsem vycházela z toho, co jsem zažila během let v oddíle, ale spoustu věcí jsem se musela naučit za pochodu.

Jen díky manželovi, bez jehož plné podpory bych to nemohla dělat, a díky skvělým lidem v oddíle se nám daří trénovat, pořádat závody, závodit a pokračovat v tradicích. Jednou z nich je třeba Beskydský azimut mládeže pro žáky prvního stupně základních škol, kdy letos odstartujeme už jeho 49. ročník. Každoročně se ho účastní kolem tisícovky dětí.

Nebyl to primárně můj záměr vést oddíl. Ale po odchodu Aničky Gavendové, mé celoživotní trenérky, a po 40 letech v oddíle to vlastně byla asi jediná cesta, jak nějakým způsobem vrátit oddílu to, co mi dal.

Orientační běh má v Třinci více než sedmdesátiletou tradici, a tak by byla škoda, kdyby to všechno zapadlo nebo skončilo.

V oddíle mě nejvíc těší, když vidím, že to někoho baví. Děti k nám přicházejí už kolem sedmi let. Zpočátku si spíš hrají s mapou a na závody ještě nejezdí. To všechno přijde později spolu s běžeckou přípravou. Máme ale i děti, které si doma samy zjistí, co je orientační běh, a cíleně přijdou do oddílu. Ty jsou za mě nejlepší – vědí, co chtějí, a já jsem za ně ráda. Přeji jim, aby pro ně byl orienťák sportem na celý život, stejně jako pro mě.

Nejtěžší je pro mě asi tíha zodpovědnosti – za fungování oddílu, za přípravu závodů i tréninků. Mám ale štěstí, že mám kolem sebe skvělé lidi, kteří sami přijdou a nabídnou pomoc. Kritizovat je jednoduché, ale přiložit ruku k dílu a něco společně vytvořit, to je podle mě to, co nás spojuje.

Jak je podle Tebe důležitá práce s dětmi a jak je těžké získat je právě pro orientační běh?

U dětí to všechno začíná. Jsou a měly by být základem každého oddílu, ať už z pohledu jeho budoucnosti, ale nezanedbatelná je i finanční stránka, například v souvislosti s dotacemi NSA. V dnešní době je ale celkem těžké získat děti právě pro orientační běh. Je to dáno tím, že mají daleko širší nabídku aktivit, než jsme měli kdysi my. Mohou si proto vybírat a zkoušet různé sporty. Někdy to dopadne tak, že u jednoho sportu zůstanou rok a potom jdou dál.

U nás se snažíme děti nalákat do oddílu při různých akcích ve městě. Naše TJ každoročně pořádá tzv. „Náborový den TJ“. Je fajn, když přijdou i s rodičem. V případě malých dětí okolo 7–8 let je to otázka jakési jistoty, že je rodič nablízku. U starších už by rodiče neměli být přímo součástí tréninku, aby nenarušovali jeho průběh. Je ale fajn, když společně jezdí na závody.

Velký problém je v počtu trenérů, kteří by byli schopni a ochotni věnovat se nastávající generaci. Mladí odcházejí studovat na vysoké školy a ne vždy se vrátí do Třince. Když ano, tak do oddílu někdy přijdou až se svými dětmi. Věřím ale, že se nejen našemu oddílu, ale i celému českému orientačnímu běhu bude stále dařit přilákat do svých řad nové členy a ukázat jim, jak krásný sport to je.

Jak se díváš na současný Český orienťák a kde bys ho chtěla vidět za pár let?

Orienťák se od doby, kdy jsem aktivně běhala, hodně posunul. Jednak po technické stránce, ale hlavně je ho více vidět a slyšet. Je fajn, že ho můžeme živě sledovat nejen na shromaždišti, ale taky v České televizi. Dostává se tak více do povědomí lidí. Přispívá k tomu taky projekt Venku.app, kdy si i neorienťáci můžou zkusit najít nějaký ten bod na mapě. Českému orienťáku přeji, ať se mu i nadále daří na všech jeho úrovních, reprezentantům ať se jim plní jejich sny a ať nás jenom přibývá.

Co znamená orientační běh pro Tebe?

Je to sport, který mám ráda a za žádný jiný bych ho nevyměnila. I po těch letech mě pořád baví vyrazit do lesa a poprat se s nástrahami trati. Je to pro mě svým způsobem odpočinek, příjemně strávený volný čas. Nic nemusím, jen si užívám les.