Mirek Hadač: Postavit nominačky je výzva, dali jsme si záležet

Nominační závody na světový pohár ve Vyšším Brodě se v rámci Kitl Českého poháru a vícedenních závodů Grand Prix Silesia poběží už koncem července. Organizace i stavby sobotního middlu se tradičně ujme i Mirek Hadač. Pořádání ale není zdaleka jeho jedinou parketou. Jak nám sám potvrdil, okolo orienťáku se točí prakticky celý jeho život. V aktuálním rozhovoru jsme tak probrali i jeho nadšení pro trénování mládeže, vedení opavského klubu nebo působení v SCM a TSM. Řeč ale přišla třeba i na Mirkův pohled na současné dění a budoucnost orienťáku.

Mirku, v Opavě toho máš na starosti spoustu a popravdě nechápu, jak to vše můžeš stíhat. Pojďme začít u trénování dětí. Jak dlouho se mu věnuješ a jak jsi s ním vlastně začal?

Práci v orienťáku beru jako zábavu a kompenzaci, která vyvažuje pres v „opravdové práci“. To znamená, že se vlastně odečítá od času, který strávím v práci pro vlastní prospěch. Práci s dětmi se věnuji snad od 30 let, nejprve vlastních, pak dětí rodičů z klubu a teď ve „vyspělém stádiu“ u dětí, které přichází z venku – mimo naši uzavřenou komunitu. Je to výzva, která Tě naplní, protože konečně máš pocit, že jsi dobrým přínosem pro rozvoj orienťáku.

Jak vypadají tréninky u vás v OB Opava?

Tréninků máme spoustu. Každou středu máme mapový trénink, přes zimu pak tělocvičnu a noční tréninky. Vycházíme perfektně s Lesy ČR, veškerý náš pohyb v lese máme dlouhodobě předem hlášený a přizpůsobili jsme se požadavkům lesáků k oboustranné spokojenosti. Velice úzce spolupracujeme i s místní atletickou školou. Před léty jsme s našimi mladými díky poctivému atletickému tréninku utekli zbytku ČR, ale byli jsme prokouknutí a dnes už tak trénují skoro všichni. Přes zimu pak máme krásný okruh s velkými kopci, který pravidelně běháme – celý má 15 km a 800 m převýšení. Ale je to výzva a chodí jen ti mentálně nejodolnější. Největší důraz ale klademe na ty nejmladší ve věku 8–14 let. Ti mají krásné společné akce včetně letního tábora, jezdí na závody vlakem, MHD, busem. Tedy bez rodičů.

To zní skvěle, že se do tréninků zapojuje celý oddíl.

Tady bych chtěl ještě poděkovat: V roce 2024 nám povodně zasadily velkou ránu. Komplet nám smetly roky budované zázemí. Dvojtělocvična, kde jsme léta přes zimu trénovali, se dodnes nezačala opravovat. Byli jsme moc rádi, že za obrovské finanční pomoci spřátelených orienťáckých klubů, ale i jiných sportů, jednotlivců, NSA a dalších jsme mohli provést restart a vrátit se tam, kde jsme byli před povodní. Ještě jednou všem moc děkujeme.

Pokud vím, byli jste nejen průkopníci atletického tréninku, ale také jeden z prvních klubů, který s dětmi začal pravidelně několikrát ročně jezdit do ciziny – do Švédska, Španělska, na Slovensko… Je to podle Tebe tak důležité? Jak děti zvládají technické cizí terény? Neodradí to některé, nebo si tím orienťák naopak víc oblíbí?

Krásná otázka. Jezdíme stále, ale upravili jsme věk, od kdy tam mladé bereme. A akce výběrově kombinujeme s centry talentované mládeže SCM a TSM. Po úvodním nadšení totiž přišlo malinko ochlazení.

Teď už vím, že nejprve musíš zvládat práci s mapou a závodění na vlastním hřišti, i v noci. A pak máš teprve vyrazit na hřiště soupeřů.

Brávali jsme (často pod tlakem rodičů) i mladší (DH10, 12, 14). Bohužel se ukázalo pravidlo, že čím dříve začneš orienťák brát vážně, tím dříve přejdeš do rekreačního módu. Takže naši nejlepší mladí končili v lepším případě tak v druhém roce jako naděje reprezentace a všichni nakonec dali přednost reálnému životu před vrcholovým OB. Zůstali jen ti, co to začali brát vážně až v osmnáctkách. Třeba Kuba Glonek, který je sice z Ostravy, ale jistou akceleraci strávil i u nás. To, že ti mladší předčasně uměli běhat v cizích terénech, nám nepřineslo žádoucí posun v našich terénech. Každý jel rád na zahraniční soustředění, každý žil „pohádku“ budoucího světového závodníka. Realita je ale šedivější, a někdy je potřeba ji reálně přijmout a nežít v iluzi.

Určitě jsme ale takto vychovali spoustu budoucích trenérů, funkcionářů, mapařů, stavitelů, aktivních pořadatelů… Je to taková globální investice do budoucnosti. Jednou se to vše vrátí. Ale dnes už na zahraniční akce začínáme výjimečně u dobrých DH14 druhým rokem.

Přejdeme teď od nadějných žáků k juniorům. Ty jsi působil i v juniorské reprezentaci. Co je podle Tebe nejdůležitější, aby nadějní dorostenci a junioři zvládli přechod do dospělých?

Ano to byly hezké dva roky, klidně bych to dělal dodnes. Ale nebylo to slučitelné s povinnostmi ve firmě, kterou z části vlastním. Musel jsem tedy jít o jedno až dvě patra níže, kde jsem mnohem užitečnější a lze to časově skloubit.

Myslím, že neexistuje návod pro juniory jak přejít do dospělých úspěšně. Je to čistě na osobním rozhodnutí juniorů, svobodných dospělých lidí, kteří si dle svých priorit vyberou, jaký život budou žít. Mám obrovský respekt k těm, kteří si vyberou tvrdou cestu úspěšného reprezentanta, která nebývá spojena s vysokými příjmy. Svaz by se pak o ně měl starat s maximální podporou a respektem k jejich rozhodnutí.

A my níže na úrovni výběrů talentované mládeže a ve sportovních klubech bychom měli mladé vést cestou, aby byli připraveni, kdyby se rozhodli touto trnitou vnitřně motivovanou cestou jít. Ale zároveň musíme chápat, že drtivá většina těch, co připravujeme, toho nedosáhne, a že to je normální. A měli bychom si cenit jakékoliv progrese a cílevědomého zájmu.

Opavský oddíl se postupně docela rozrostl a dneska má necelých 150 členů. Jak to zvládáte ukočírovat?

Tak měli jsme i více členů, momentálně neevidujeme takové ty polomrtvé duše. Zvládáme vše dobře, vedení klubu je vysoce pragmatické (složení 60 % soukromá sféra, 20 % korporát, 20 % stát). Máme poměrně jasně napsaná vnitřní pravidla, která řeší většinu běžných situací.

Podařilo se nám nastavit systém práce s mládeži ve věkových skupinách adekvátně našim možnostem. Stále máme vysoké procento členů, kteří se aktivně rádi zapojují nad rámec běžného členství. Pozitivní je, že se to stále zlepšuje, a dokonce se začínají pozvolna navracet „uprchlíci“.

Rozhodně nelze zapomenout na řady Opaváků, kteří zakotvili v jiných městech ČR, případně v cizině. Stále v nich vztah k Opavě zůstal a je to cítit v podpoře a pomoci z venku. Zkuste si zjistit, kdo z důležitých lidí v OB pochází z Opavy, ale žije někde jinde, je to dlouhý výpis (úsměv). A je to naše trošku mínus v progresi, že se nám zpět po absolvování VŠ mladí nevrací žít do Opavy, ale zůstanou ve světě. Ale stále je považujeme za naše a oni nás také. Mimochodem členem našeho klubu je pořád i český rekordman na 1500 m Jakub Holuša, který u nás před atletickou kariérou začínal.

Ve spoustě oddílů se intenzivně řeší nábory dětí. Kroužků nebo jiných volnočasových aktivit je dnes na výběr spoustu. Co děláte pro to, aby k vám nové děti chodily? Snažíte se například oslovit celé rodiny nebo třeba školy?

Celé rodiny neoslovujeme, prioritu mají děti OB nepolíbené. Podařilo se nám nastavit, že rodiny jsou v klubu v menšině, pak se děti zvenku necítí upozaděné.

Respektujeme, že sportů je mnoho, a jsme rádi, když si děti vyzkouší i orienťák. Jsou děti, kterým orienťák vyhovuje více než jiný sport. Tyhle hledáme.

A opravdu jsou mimo naši komunitu hodně šikovné děti, které chodí na tréninky a závody ze své vůle a rodič je jen asistentem. Nemyslíme si, že jen děti orientačních běžců mohou být dobrými orientačními běžci (úsměv).

Jsem názoru, že když opustíme koncept rodinného sportu jako nosného pilíře, stanou se děti svobodnější, přestaneme být komunitním sportem a staneme se více otevřeným. Rodiče přibereme, až když se dítě nezvratně zabydlí v OB. Nechceme, aby byly manipulativně ze strany rodičů vedeni prioritně k OB. A samozřejmě rodičem se pak stane každý, kdo vydrží v OB dlouho a pak se mu narodí děti. Mimochodem, udělejte někdy rozhovor třeba s Markem Schusterem. Měl strašně rád basket, ale byl dobrý i v OB. A my ho tenkrát museli „motivovat“ aby šel cestou OB.

Jinak ale máme i pedagogy na školách, ti tu a tam nějakého zájemce přivedou, pak známý řekne známému …. Dlouho jsme stavěli v klubu systém, abychom s dětmi systematicky pracovali. Za to patří především dík trenérům, kteří s dětma altruisticky pracují.

Chystáme se, že bychom letos v systému zvládli o deset děti více. Může to vypadat málo, ale nám to stačí, je to tak akorát. Švéd by řekl: „Lagom“. A pro budoucnost jsem taky v klidu, řada našich dorostenek studuje na učitelky, budeme mít tedy silné zastoupení v pedagogickém sboru v opavských školách, a věřím, že je vedeme tak, že k orienťáku budou mít vztah celý život.

Mimochodem, moc hezká akce je Festival žactva. Škoda, že není více akcí za rok, které by byly určeny pro děti, a kde by cítily, že to je hlavně pro ně a o nich. Třeba to MČR oblastních výběrů podle mě mohlo zůstat oddělené.

Pojďme k další činnosti, které se jako oddíl dlouhodobě věnujete. Už přes 20 let pořádáte vícedenní závody Grand Prix Silesia, na které v dobách největší slávy jezdilo i přes 2 000 závodníků. Co orienťáky na vašich závodech láká nejvíc a čím jsou podle Tebe specifické?

Ano jezdilo i přes 2 000 závodníků, a možná se budeš divit, ale nechtěli jsme v tom pokračovat. Nebyla to už zábava, byla to tvrdá práce, pravděpodobnost nečekaných průšvihů byla vysoká. Třeba četnost vážných zranění nás demotivovala. Postupně jsme se přizpůsobili komornějšímu pojetí závodů, jsme rádi, když nám na GPS přijede 500 závodníků, vše proběhne v klidu pro obě strany, atmosféra je přátelská, služby skromnější, důraz dáváme na kvalitu mapy a tratí. Jednou za dva roky pak uspořádáme závod pro ČSOS s účastí cca 1 000 závodníků. A to je pro nás tak akorát. Lagom.

Silesii pořádáte i letos a dokonce se při ní poběží i dva závody Kitl Českého poháru. Reprezentanti je navíc mají jako nominačky na světový pohár do Vyššího Brodu. Na co se účastníci můžou těšit?

Tak závodníky GPS budeme šetřit, první etapu jsme nasměřovali do krásného břidlicového terénu v měřítku 1:5000, abychom neblokovali terén pro ČP. Další dvě etapy pak jsou koncipovány tak, aby nezažili všechno „peklo“, co je připraveno pro ČP. Stavět nominačky je ale výzva, dali jsme si záležet. Procházka růžovou alejí to rozhodně nebude. Kdo má od startu do cíle pod kontrolou svůj výkon, bude spokojen. Kdo riskuje, nekontroluje dostatečně často směr, nemá plán, je nedůsledný v realizaci, pravděpodobně nebude nominován (smích). ČP bude standardní závod nejvyšší úrovně pro nejlepší závodníky. A budou tam všichni, dokonce i někteří reprezentanti z jiných zemí. Věřím, že ho připravíme maximálně regulérně v odpovídající kvalitě, a že se třeba i v něčem budeme odlišovat. Na tratích si dáváme záležet. Nedělní klasika je navíc zařazena i do WRE. Co se týče arény, tam na poměry ČP očekávejte trošku skromnější pojetí.

Trénuješ opavské děti, SCM a TSM Olomouckého a Moravskoslezského kraje, vedeš opavský klub, vlastníš tiskárnu Nord Service. Všechny Tvé činnosti se vlastně točí kolem orientačního běhu. První otázka je, jak to všechno zvládáš, a druhá, co vše pro Tebe orienťák znamená?

Starám se (a ne sám) v klubu o ty starší od DH16, takže to už nejsou tak úplně děti (úsměv). SCM MSK – ano, tam jsem velitel, o TSM se už ale starají moji následníci. Starost o klub po těch letech je takový autopilot, za ty roky člověk přesně ví, jak vše řešit. A je to velmi jednoduché, když se v problematice orientujete. Největší ztráta času je ta, když dokola vysvětluješ, proč tohle je tak a tak, a musí to být tak a tak, protože to město, kraj, NSA atd. takto žádá.

V MSK se nám podařilo zavést oddělené vedení SCD a SCM. Nemají společné akce, jen tu a tam ti nestarší z SCD jedou s SCM. Myslím, že to většina přijímá jako velký posun. A daří se nám (doufám) navázat na precizní práci, kterou započali manžele Gavendovi a po nich ji dále rozvíjeli Martin a Majka Kovaříkovi.

A ano, všechny mé činnosti se točí kolem orienťáku, ale ne zas až tak moc, jak to vypadá z venku. Vyrostl jsem v malém klubu, kde mi hodně dali lidé, aniž bych byl jejich dítě. A to je asi závazek, a i v řadě dalších členů našeho klubu tohle z minulosti zůstalo. Nyní prostě vracíme to, co jsme přijímali. Velké díky ta to, že to vše můžu dělat, patří mé manželce, od které mám plnou podporu, přestože sama orienťák tak aktivně nedělá.

Firma Nord Service jinak není na orienťáku až tak moc závislá, obrat z něj činí asi 3 %. Ale máme špičková zařízení pro digitální tisk, proč bychom tedy netiskli třeba mapy a nepomohli pořadatelům závodů. Stejně tak máme zařízení pro sublimační tisk s následným dokončujícím zpracováním, proč bychom tedy také netiskli dresy pro OB. Ten vztah k OB ve firmě je asi dán tím, že jsme vznikli v prvopočátku z orientačních běžců. A dokonce jsme mapovali, třeba ve Španělsku nebo ve Švédsku. A ani dnes nám nikdo neodmaže první digitálně zpracovanou mapu v Ocadu a první digitálně vytištěnou mapu v ČR (smích).

A otázka na závěr – kde vidíš orienťák v Česku dnes a kde bys ho chtěl vidět za pár let?

Byl bych moc rád, kdyby se vyvíjel outdoorovým směrem, kdy počasí, obtížný terén, noc, náročné tratě jsou tím, co je orientační běh. Třeba Švédka Tove Alexandersson je podle mě příkladnou propagací orientačního běhu. Holka, která v nejtvrdších horských běžeckých závodech dokáže porážet silnou konkurenci specialistů. Našemu sportu tak vytváří obrovský respekt mezi jinými sporty. Podobně Mathias Kyburz, který zaběhne špičkový čas v maratonu a je to orientační běžec.

Přijde mi ale, že se často rozvíjíme tak trochu ve spirále. Jedni to někam posunou a druzí, místo aby navázali, udělají dlouhé kolečko. Aby si ověřili to, kde ti předešlí už jednou narazili.